Když dočetl, zeptal se, kdy tedy poletíme v čase? Pokřižoval jsem se, poklekl jsem a sepnul bezradně ruce k nebi. Poplácal mě po rameni a prohlásil, že když už pochopil systém lžení, neměl bych mu skočit, na kdejaký špek. Je úplně blbej.
- Konec lhaní
(nevýrazné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Celý týden se mě snažil oblafnout. Většinou se mu to dařilo a měl z toho dětinskou radost. Byl to nejúmornější týden v mém životě. Srandičky typu ta polévka není vůbec slaná, načež mi ji přesolil, se prolínaly s těžším kalibrem. Nejhorší bylo, když předstíral záchvat vraždění. Až když upadl smíchy na podlahu, uvědomil jsem si, jak bylo nerozumné jej naučit lhát. Jeho herecké výkony byly přesvědčivé. Za některé bych mu udělil, po skousnutí toho, že to na mě hrál, Oskara. Když však v obchodním domě zakřičel, aby se všichni schovali, že má u sebe bombu, zatáhl jsem ho do sklepních garáží a ujeli jsme z místa činu. Celý následující večer jsem mu vysvětloval, že se lží nemůže zacházet jako s pravdou. Je třeba si rozmyslet každý čin, neboť například v tom obchodě už šlo o jeho bezpečnost. Kdyby přijela policie a zjistila, že nemá doklady, neboť je z jiné planety, mohla by jej zavřít do konce života. A to v tom lepším případě. V horším by jej mohli ihned po činu zastřelit. Přinejmenším jej mohl kterýsi, z neohrožených zákazníků trefit konzervou do hlavy. Pochopil, že se srandou není žádná sranda a po týdnu se vše dostalo do relativního normálu.
Když jsme pak o lhaní debatovali, omluvil se, že je z toho nového lhacího pohledu na svět trochu vyšinutý a na oplátku mi nabídl část svého pokladu, který má v raketě. Něco takového jsem nečekal a s dojetím jsem nabídku přijal. Poté se začal smát a prohlásil, že to byla ta poslední lež, jíž se na mně dopustil a na důkaz pravdivosti svých slov mi nabídl pravici řka, že je o hodně starší než já, a tak že mi dává svou prapravici. Je úplně blbej.
- Andulky v češtině
(hovadina)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Jednou, když pršelo, sedli jsme si k češtině. Vždy jsem měl tuto řeč rád, i když jsem ve škole zrovna nevynikal a známka trojka byla mým průměrným normálem. Asi je to i vidět na mém literárním snažení, neboť mí předkové žili na východním Slovensku. Leč teď, když jsem byl povinován naučit mimozemšťana svůj takřka rodný jazyk, jsem se překonal a podíval jsem se i do pravidel pravopisu, abych jej nějak špatně neinformoval.
Kamarád se vždy otázal a já prolistoval pravidla a odpověděl. Nebyla to hra, nebyla to soutěž, bylo to jen prosté pomáhání bližnímu. Přesto jsem se zapotil. Čeština je skutečně děsný jazyk. Na některé otázky jsem mimozemšťanovi ani nedokázal se svým vzděláním a s pravidly v rukou dát uspokojivou odpověď. Po hodině, když naše mozkové závity začaly vykazovat známky opotřebení, prohlásil, že jej doma nabádali, aby si vybral řeč, již zvládne, ale že netušil, že čeština je ten nejsložitější a nejnechopopitenlější jazyk na světě. Když vyslovoval slovo nejnepochopitelnější, pěkně jej zkomolil, aby dodal svým slovům pravdivost. Přidal k tomu názor, že řeč, která má takto dlouhá slova se snad ani nemůže stát světovou řečí. On totiž trpí hypopotomonstroseskvipedaliofobií, což je strach z dlouhých slov. Jakkoli má učení rád, nechňápe, že takové dlouhé slovo může označovat příčinu nemoci samotné. Je totiž tak dlouhé, že člověk trpící touto nemocí musí zákonitě při jeho vyslovení dostat záchvat. Pak se otázal, jaké má čeština nejdelší slovo, protože slovo nejnepochopitelnější má dvacet hlásek a nedokáže si představit delší. Vytáhl jsem německý slovník a ukázal mu některé jejich složeniny. Chytl se za hlavu a poprosil mě, ať jej nemučím, že čeština postačí. Upozornil jsem ho, že hlásek ve slově je skutečně dvacet, ale písmen jen devatenáct, ježto hláska ch se považuje za jedno písmeno. Nato mi řekl, že mu zbytečně vytvářím na mozku uzel a opakoval svou otázku. Přeslabikoval jsem mu slova nej-ne-ob-hos-po-da-řo-vá-va-tel-něj-ší-mi, nej-ne-vy-krys-ta-li-zo-vá-va-tel-něj-ší-mi a nej-z-de-vět-a-de-va-de-sá-te-ro-ná-so-bi-tel-něj-ší-mi. Při pohledu na něj mi ho bylo líto. Díval se na mě jako na mimozemšťana a tentokrát musím uznat, že právem. Po chvíli, když nabíral dech, řekl, že nechápe národ, který si vytvoří řeč, již ani on sám nemůže zvládnout. To mě trochu rozčílilo a bránil jsem se slovy: „Já sice nejsem původem Čech, ale češtinu mám v malíku a cokoli řekneš, tomu budu rozumět, i přes to, že nemám žádné vyšší vzdělání. Tak nechápu, proč ty, z jiné planety, nemůžeš těch pár základních pravidel zvládnout?“ Podíval se na mě jako na kočku prolézající dírou menší, než kam dosahují její vousy a prohlásil: „Pár základních pravidel? A ty mi říkáš, že máš češtinu v malíku? Vsadím se s tebou, že po pár slovech v češtině ani nepoznáš, o čem je řeč!“
Hlasité předčítání