12. prosince v 16:47
Netrapte se tím, co bylo, žijte přítomností, myslete na budoucnost. Všichni jsme pouze obyčejní lidé, kteří dělají chyby a vždy za to draze zaplatíme, někdy možná i přeplatíme. Co se dá dělat, člověka většinou v životě nejdříve dostihne to, čím se opájí. Ale ani to není zcela zbytečné, Bůh nám tak tímto způsobem připomíná dnes a denně holý fakt, skutečnost, že bychom měli žít v neochvějné víře, pokoře a harmonii s ním. Ano, někteří lidé jsou velmi mstiví a dávají nám to jak se patří ,,sežrat´´. Často také dokonce proti nám využívají naše dávné chyby, omyly z minulosti, za které se velmi stydíme a tím pádem nás mají na nějaký ten pátek v hrsti. Jsou to mistrní manipulátoři, valná většina lidí jim tzv. ,,zobe z ruky´´. My si tak připadáme jako úplní, naprostí outsideři. Avšak ničeho se nebojte, mnohokrát býváme sraženi, ale ne zničeni. Snášejme útrapy pro evangelium.
17. prosince v 17:21
Prohlášení: ´´Odpouštím VŠEM, kteří mi kdy nějakým / jakýmkoli způsobem ublížili. Přeji Vám jen to dobré a HOJNOST BOŽÍHO POŽEHNÁNÍ.´´
Velká řada mých kolegů KŘESŤANŮ / TEOLOGŮ by v tomto případě mohla na mé konto argumentovat nejrůznějšími způsoby, kupříkladu tímto: ,, Člověk by měl odpustit především sám sobě. Pokud nám někdo ublížil, tak je to jeho problém. Pán s Tebou.´´
Avšak já bych tomu dotyčnému odvětila: Máte pravdu, že když člověk něco takového zažije nebo pocítí, tak je ten ,,problém´´ většinou v něm a závisí to pouze na jeho osobě, jakým stylem se s tím vším vypořádá. A co si budeme namlouvat – všechno souvisí se vším. A byla bych velmi nerada, kdyby někdo kvůli mé zatvrzelosti měl jednoho dne (kupříkladu u posledního soudu) ´´problém´´ před Bohem. Chci být VYROVNANÁ, jedině tak mohu odpustit sama sobě. Děkuji za přímluvu u nejvyšší instance. ☺
Mnohokrát jsem si dříve pokládala otázky typu: Proč vlastně Bůh v mém životě dopustil zrod těchto nepříjemných, frustrujících událostí? Proč jsem za všechny ty takzvané hříchy světa trestána především já? Ted již ale vím, že i to byl jakýsi (z počátku hůře specifikovatelný) záměr Nejvyššího, kterým mě chtěl náš Pán naučit následující: Více a lépe se vcítit do lidí s podobnými neduhy jako mám já, posílit mou celkovou empatii, prozřetelnost, bojovnost a také samotné uvědomění si skutečnosti, že není všechno zlato, co se třpytí, poznat pouhým pohledem do očí (oken do duše), s kým mám momentálně tu čest, dočinění, uvědomit si vlastní krásu a hodnotu v pravý čas (i když v mém případě není na první ani na druhý pohled zjevná), zároveň jistě bylo jeho velmi tradičním, důkladně promyšleným záměrem posílit mou houževnatost o pouhý, avšak velmi cenný pocit, že když se nevzdám, tak S VÍROU VŠECHNO DOKÁŽU, ale především mě těmito těžkými zkouškami naučil, jak zvládat boj s životem, prát se sama se sebou, mými nedostatky (a že jich není zrovna málo). Nuže řekněte, kdo z Vás dostal od života tolik mocných darů? Bůh mě musí skutečně milovat, je neustále se mnou, je mi věrný, jen jemu jsem zaslíbena.
JIDÁŠOVA ZRADA
Každý den kázal Ježíš v Jeruzalémském chrámu a mnoho poutníků mu dychtivě naslouchalo a obdivovalo se jeho moudrosti. Zato velekněží a farizeové se stále rostoucí záští a nenávistí sledovali Mistrovo počínání.






Nápad – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně upřímnou a syrovou sondou do hlubin lidské duše, která se potýká s duševní nemocí, traumatem a hledáním Boha. Nosná myšlenka – snaha pochopit vlastní odlišnost a najít pro ni místo ve světě – je nesmírně silná a originální. Ačkoliv dílo postrádá klasickou dějovou zápletku, jeho autenticita a odvaha otevírat tabuizovaná témata psychopatie a víry jsou obdivuhodné.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu přímo sálá intenzivní směsice emocí, od hlubokého zoufalství a pocitu nepochopení až po vzdor a touhu po vykoupení. Autorce se daří čtenáře vtáhnout do svého vnitřního, velmi chaotického světa, z něhož občas až mrazí. Nálada neustále kolísá mezi filozofickým klidem a drásavou bolestí, což přesně odráží téma rozpolcené mysli a zanechává to velmi silný dojem.
Provedení – ★★★☆☆
Slovní zásoba je velmi bohatá a autorka prokazuje velký cit pro expresivní vyjadřování i tvorbu básní. Text však naráží na obrovskou roztříštěnost – neustálé přeskakování mezi esejí, poezií, deníkovými záznamy a citacemi narušuje plynulost a celkovou čtivost. Objevují se zde pravopisné chyby, překlepy a nestandardní interpunkce (např. uvozovky), ale obsahová hloubka a snaha o sebereflexi tyto formální nedostatky do značné míry vyvažují. Pro příště by velmi pomohlo dát textu jasnější a klidnější strukturu.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi netradiční, hluboce osobní a myšlenkově hutné dílo, které se vzpírá běžným literárním škatulkám. Autorka do psaní vložila obrovský kus sebe, což z textu činí fascinující, i když čtenářsky náročnou zpověď. Pokud se v budoucnu podaří tento nesporný literární a myšlenkový potenciál usměrnit do ucelenější formy, vznikne skutečně výjimečná kniha. Rozhodně v psaní pokračujte, máte světu co říct a váš hlas je důležitý.