Román

Dušinka
Četba díla zabere cca 261 min.

Řekl, že také píšeme jinak než mluvíme, a to mě tedy dojalo. Asi nikdy neslyšel a neviděl angličtinu. Prý říkáme vjec a píšeme věc. Říkáme fčela a píšeme včela. Nechtěl jsem se s ním hádat, ale on nedal pokoj, a proč tu řeč nezjednodušíme. Když jsem s jeho názorem nesouhlasil, začal diktovat další slova, jež jinak čteme a jinak píšeme. Například diktát, divize, titan, titul, nikotin, vanilka a dikobraz. Měli bychom psát dyktát, dyvyze, tytan, tytul, nykotýn, vanylka a dykobraz. Pokračoval v příkladech, i přes mé otrávené pohledy.

„Říkáte, tluč a přípustné je i tluc. Přitom tlučeš možné je a tluceš není možné.“

Byl dokonale rozjetý a mé původní rozčilení se pomalu přenášelo na něj.

   „Nechňápu řeč, která se nemůže rozhodnout, jestli tak, nebo tak. Například dovolíte, aby se psaly dvě varianty. Je dovoleno obojí ve slovech, jako je pudink a puding, dopink a doping, marketink a marketing. Navíc ani nevíte, jestli jsem bez pantoflí, nebo bez pantoflů, jestli chodím v dřevácích, nebo v dřevákách. Mimochodem, když se říká pozorně, opak je tedy po hovně, nebo nepozorně?“

Dobrou půlhodinu jsem snášel jeho nářky. Na závěr jsem se jej zeptal, jak to mají oni. Řekl, že kdysi měli asi tři sta řečí a shromáždění lidu rozhodlo, že vyberou jednu řeč, již bude každý používat v celoplanetárním styku. Svou rodnou řeč si pak každý národ ponechá. Mezinárodní řečí zvolili mluvotin. Je to mrtvá řeč, něco jako u nás latina. Dnes ale, po několika staletích, když každý národ mluvotin upravoval a komolil podle svého, je výsledkem asi tři sta řečí, plus tři sta odrůd mluvotinu. Je úplně blbej.

 

  1. Zpěv

(slabomyslné)

 

   Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Vydržel celé hodiny v parku a poslouchal ptačí zpěv. Nejvíce se mu líbil hlas kosa. Říkal, že mu připomíná hlas traketia tam od nich. Nevím, jak vypadá traketium tam od nich a je mi to celkem jedno. Svítilo slunce a bylo krásně. Navrhl jsem mu, abychom se podívali po okolí. Souhlasil, ale zeptal se, jestli je okolí daleko, že jej bolí nohy.

   „Co má být daleko?“

   „To okolí.“

   „Okolí není daleko. Je tady.“

   „Kde tady?“

   Tady všude.“

Začal se rozhlížet a hledat. „Já jej nevidím.“

   „Okolí není vidět. Tedy vlastně, je vidět, ale není to konkrétní věc, nýbrž vše kolem tebe. Proto se tomu říká okolí.“

Podíval se na mě zkoumavě a vyslovil otázku, na kterou snad ani není odpověď.

„Je mé okolí jen moje?“

 

Pokračovali jsme pomalým krokem kolem hřbitova. Když jsme míjeli nemocnici, zeptal se, jestli vím, co mají společného hřbitov a nemocnice. Znám spousty vtipů, ale teď jsem si na žádný nevzpomněl. Jeho odpověď mě však rozesmála daleko víc, než kdyby to byl vtip. Řekl, že nemocnice a hřbitov mají společný plot, a že jsem slepý, když jsem si toho nevšiml.

Poté mě poprosil, jestli bych jej nenaučil zpívat. Nejsem učitel zpěvu, ale vím, že hudební sluch a hlasový rozsah se pozná tím způsobem, že žák udělá sirénu a tu zakončí určitým tónem. Nikdy jsem jej zpívat neslyšel, a tak jsem jej poprosil, ať pro začátek zkusí tu sirénu. Předvedl sirénu naprosto dokonale. Během pár minut přijeli hasiči a posléze i policie se záchrankou. Přesto se nevzdal a denně zkoušel u mého piána vyluzovat stejné zvuky připomínající onen libý nástroj. Marně jsem jej přesvědčoval, že zpěv není kopírování zvuku hudebního nástroje, ale že je to přirozený hlas člověka, jen v různých tónových výškách. Trval na svém a nenechal se zviklat ve svém snažení. Svého cíle dosáhl, až když na svá ústa bravurně zazpíval Ježkův Bugatti step i s bicími.

5/5 (1)

O autorovi

Josef Stráca Ilko

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
5/5 (1)

Poslední příspěvky autora:


Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
5/5 (1)
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora


Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Natálie stála stála u schodů vedoucích k hlavnímu vchodu. V ruce držela telefon, jakoby váhala, j...
Natálie vešla domů. Sníh už dávno roztál a podvečerní předjarní slunce prosvítalo do obývac...
Díl 1. Antizlato  1. KGB Lehl jsem si na záda a začal snít o tom, jak bych naložil s miliony, kte...
Uplynuly další dva týdny. Město se odívá podzimní melancholií. Jeho ulice lemují koberce hnědý...
Sluneční paprsky paprsky pronikaly skrz skleněná okna kavárny. Natálie přicházela v jednoduché b...
Ve svém pokoji na kolejích ležel Matouš zklamaně ve své posteli a pokoušel se všechno vstřebat. ...
Danuše přijela přijela do Brna brzy ráno, odhodlaná uskutečnit svůj plán proti Natálii. Její tv...
Uplynulo už více než tři měsíce, od Natáliiny nehody. A i když se její ruka postupně zlepšoval...
Ono únorové odpoledne se venku sníh na chodnících rozpouštěl ve špinavé slizké břečce. Natál...
Nedělní ráno v Miladině domě bylo poklidné, jakoby vše kolem vstávalo v tichu a příjemné pohod...
Matouš seděl u stolu v knihovně na fakultě, před sebou rozložen otevřený notebook a na něm pootv...
Nairi není srovnaná se svou minulostí, to je jasné i jejímu bratru. Statnému bojovníku, Gunnarovi,...
Bylo začátkem září, poslední dny léta se pomalu chýlily ke konci, ale teplé slunce stále slibov...
Prolog Krásné svěží ráno. Skrz stromy les propouštěl jen několik málo paprsků slunce. Ptáci ...
tento pokus o knihu vznikl na základě přečtení 3 předchozích dílů Poslední aristokratky. Toto j...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Ten sychravý únorový víkend Matouš usedl do svého auta a po delší době vyrazil domů do Lednice....
Danuše začala začala nejprve konspirovat v menších kruzích. Sdílela obecný příspěvek o rizicí...
Na druhý den Matouš čekal před malou kavárnou v centru města, kde se měl setkat s Natálií. Bylo ...
Danuše přijela přijela do Brna brzy ráno, odhodlaná uskutečnit svůj plán proti Natálii. Její tv...
Ono únorové odpoledne se venku sníh na chodnících rozpouštěl ve špinavé slizké břečce. Natál...
Jakub Doležal seděl seděl ve svém pokoji, pohled upřený na klaviaturu harmoniky položené na stole...
Natálie vešla domů. Sníh už dávno roztál a podvečerní předjarní slunce prosvítalo do obývac...
Nedělní ráno v Miladině domě bylo poklidné, jakoby vše kolem vstávalo v tichu a příjemné pohod...
A group of boats sitting on top of a lake
Strata dieťaťa je neprekonateľná bolesť, ktorá nikdy z nášho života neodíde. Ktorú si nesieme...
Túto knižku by som venovala všetkým ženám a matkám, ktoré snívajú o lepšom živote, o nespln...
Sluneční paprsky paprsky pronikaly skrz skleněná okna kavárny. Natálie přicházela v jednoduché b...
Matouš seděl u stolu v knihovně na fakultě, před sebou rozložen otevřený notebook a na něm pootv...
Když Polhošovi přijeli do nemocnice, Eliška a Nikola zůstaly na chvíli v čekárně. Přemýšleli ...
Dopoledne bylo v Brně stále chladné, ale slunce se už od časného rána pokoušelo prorazit šedivý...
Jak dny plynuly, bolest ustoupila na přijatelnou úroveň a Natálie začínala pociťovat, že se její...
0