Pokýval hlavou a pak se zarazil. „A okolo čeho proběhla?“
Je úplně blbej.
- Pouť
(zastaralé)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. V neděli jsme šli spolu na pouť. Už od doby, kdy se dozvěděl, že se bude konat, byl nesnesitelně netrpělivý. Když konečně nastala ta správná doba k oblékání a přípravě na celodenní pohodovou procházku, vzal si na sebe oblek s kravatou, ponožky a sandály. Díval jsem se na něj a nevěřil svým očím.
„V tomhle chceš jít na pouť?“ zeptal jsem se ho. Odpověděl, že pouť je svátek křesťanů a že chce, aby to na něm bylo vidět, ježto ctí naši víru v Boha.
„Na pouť se nechodí v obleku. Je to lidový svátek, ne monstrózní společenská událost.“ snažil jsem se jej přesvědčit. Naštěstí netrval na obleku a převlékl se do normálního oblečení. Sandály s ponožkami si však ponechal.
„Vezmi si polobotky. To bude lepší,“ radil jsem. Trval však na tom, že mu v plných botách nohy nevoní a sandály mu vyhovují.
„Tak si z těch sandálů vyndej ponožky. U nás je to stejný trapas, jako byste u vás řekli omylem rým.“ Věřil jsem, že tato verze varování pomůže. Bohužel jsem se mýlil. Bez ponožek jej sandály tlačí a nohy se mu potí. Má prý radši otevřené obuvy a kvůli hygieně to nechá tak, jak to je. Ona prý každá obuva je lepší otevřená. Vzdal jsem to a vyšli jsme do krásného dne.
Cestou jsme rozebrali slovo obuv a přiznám se, že jsem pohořel. Nevím, jaký je rozdíl mezi botami a obuví. Oba názvy jsou správné. Leč Dušinka potřeboval vědět, kolik bot musí být, aby to byla obuv. Jedna bota totiž obuv prý není a dvě jsou stále jen boty. Takže jsem jej nechal při úvaze, že tři boty jsou již obuv. I když se mi to zdá jako neuvěřitelná pitomost.
Celý den doslova běhal mezi stánky a obdivoval zboží. Zkoušel si klobouky, dětské pistole, sílu na měřidle největší rány i obraz od rychlokreslíře. Ochutnával vše, počínaje tureckým medem, kysaným mlékem, grilovanými olivami a konče svařákem. Jezdil na autíčkách i na řetízkáči. Půl hodiny vydržel na houpačce a pak unaven se mnou mlsal opečenou klobásu s točeným pivem. K večeru, když jsem myslel, že umřu únavou, prohlásil, že chce jít do cirkusu. Byl jsem naposledy v cirkusu s tatínkem, když mi bylo osm, ale nemohl jsem mu tuto atrakci odmítnout. Usedli jsme do první řady a očekávali začátek. Všude kolem seděli rodiče s dětmi a já si v tu chvíli připadal jako rodič s přerostlým potomkem. Když světla pohasla, vstoupil první do manéže klaun. Udělal pár vtipných kousků a všechny děti řvaly smíchy. Abych byl úplně přesný, všechny děti a Dušinka. Řehtal se spolu s dětmi bez zábran a pocitu trapnosti. Děti si jej pochopitelně nevšímaly. Jen rodiče jaksi pokukovali směrem k naší loži. Koně kamarádovi učarovali. Psi, prasata a mluvící papoušek jej pobavili a akrobati se stali hrdiny dne. V druhé půli při přípravě mříží pro vystoupení šelem přišel znovu na řadu klaun. Již v první půli si nemohl nevšimnout kamarádova nadšení. Nyní se ho snažil využít. Došel až před naši lóži a vyzval Dušinku, zda by mu nepodržel krátké lano, jenž mu stálo i proti přírodním zákonům směrem ke kopuli. Toto kouzlo jsem již několikrát viděl a jen jsem jen čekal, co z toho bude. Dušinka vlezl do manéže a odebral klaunovi lano. V tom okamžiku se lano zbortilo směrem dolů. Když to klaun po několika pokusech vzdal, postříkal kamaráda vodou z květiny na klopě a propustil jej zpět na lavici. Davy šílely a kamarád se smál od ucha k uchu. Po několika dalších vtipných kouscích si klaun přivedl malého psíka a zeptal se ho, kdo se mu tady nelíbí. Pejsek přivedl klauna k Dušinkovi a počůral mu sandály. Klaun prohlásil, že se mu ty ponožky v sandálech také nelíbí a odešel do zákulisí. Hlediště řvalo smíchy a Dušinka kupodivu, i když pokořen, také.
Hlasité předčítání