Zhluboka se nadechl. „Dělám dvanáctky ve společnosti Metal group. Včera jsem ale končil dřív.“
„V kolik přesně a proč?“ vyzvídal detektiv.
„V půl dvanáctý dopoledne. Telefon ze školy, kam dochází mladej. Kolem dvanáctý jsem se tam sešel se ženou, třídní učitelkou a výchovným poradcem.“
„Čeho se ta chůze týkala?“ ptal se detektiv.
„Nějaký kázeňský záležitosti. Důvěrný záležitosti detektive.“
Vrána pochopil, že tady zatím nebude tlačit na pilu. „A dál?“
„Pak autobus a cesta domů. Před barákem jsme byli kolem jedný. Po prodeji auta jsem si pořídil starou ojetinu, ale využívám jí minimálně, protože benzín není zadarmo.“ Ticho jasně naznačilo, že má pokračovat.
„Krátce před třetí jsem s Tadeášem vyrazil ven. Pěšky,“ dodal rychle. „Cestou jsme se stavili v obchodě Honzy Sedláře a dali krátkej pokec. Je to můj kamarád. Stavuju se tam často. Pak jsme došli k hospodě U sedmé pípy, která, jak víte, stojí na okraji Černous. To už táhlo na čtvrtou. Mladej si hrál venku na hřišti. Já seděl vevnitř, dal si tři piva a oknem ho kontroloval. Asi kolem šestý jsem zaplatil. Doma jsme byli před osmou.“
„Docela dlouhá doba. Dvě hodiny na cestu domů?“ nadhodil detektiv. „Něco vám do toho vpadlo? Nějaká nenadálá událost? Nehledal jste náhodou někoho?“
„Řekl jsem před osmou,“ opravil Tomáš detektiva. „Prostě procházka. Žádnej spěch. Na tom přece není nic divnýho. Ale jo,“ povytáhl Tomáš obočí. „Když už se ptáte, chvilku jsem mladýho hledal před hospodou. Podél hřiště se táhne les. Došel jsem na konec lesní stěny, tam co se levotočivě stačí hlavní silnice a nakoukl za roh. Hrál si v příkopě s kamínky. Hned u silnice. Vynadal jsem mu. ‚Jezdí tam auta, mohlo tě něco srazit, nemáš chodit z dohledu.‘ Však to znáte.“
„To je trochu zvláštní, ne?“ vznesl detektiv polemiku.
„Proč jako?“
„Naproti hospodě je menší skrumáž paneláků. Na louce mezi těmi paneláky si hrály děti. Být já na vašem místě, jdu nejdříve tam. Děti chtějí být spolu, to je normální. Z té louky se navíc ozývaly dětské hlasy. Dle svědectví, dost hlasité. Vy jste je ale ignoroval, šel na jistotu na okraj toho lesa, pak zatočil na silnici a našel, jak říkáte, kluka v příkopě. Zvláštní úsudek, pokud jste teda na sto procent nevěděl, že tam váš syn bude.“
Mlčel. V myšlenkách si házel hracími kostkami a čekal, jaké číslo mu padne. Nebyla tam však žádná zeď, o kterou by se odrazily. Zela tam jen černá jáma, v níž kostky zmizely.
Nápad – ★★★★★
Zvolil jste mimořádně silné a morálně ambivalentní téma, které je zpracováno s obdivuhodnou hloubkou. Nelineární kompozice, v níž postupně skládáme střípky rodinné tragédie napříč ročními obdobími, funguje naprosto skvěle a udržuje čtenáře v neustálém napětí. Psychologická linka přenosu agrese z otce na syna (od hádky ve Švédsku a zašlápnuté myši až po finální tragédii v lese) je vystavěna velmi uvěřitelně. Závěrečný epilog s nalezenou šňůrkou od tepláků je pak naprosto mistrovskou a nepředvídatelnou tečkou, která dodává příběhu naději na katarzi.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra vašeho textu je doslova hmatatelná, dusivá a nesmírně pohlcující. Dokážete mistrně vykreslit jak plíživé napětí nefunkčního manželství a sociální frustraci, tak mrazivou hrůzu v bukovém lese. Kontrast mezi zdánlivě obyčejným venkovským životem (nákupy u Honzy, sekání trávy, pivo) a temným tajemstvím funguje na výbornou. Pasáže ze Švédska i deštivý převoz policejním autem mají až filmovou kvalitu a zcela čtenáře vtáhnou do pochmurného světa hlavního hrdiny.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má výborný spád a opírá se o skvělé, přirozené dialogy, díky nimž postavy (zejména Tomáš a Honza) působí jako z masa a kostí. Občas se však objevují mírně kostrbaté nebo přepjaté metaforické obraty (např. „cesta připomínala zarudlou jizvu na zádech obří žáby“), které trochu strhávají pozornost – což ostatně v textu vtipně glosuje i samotný Honza. Po formální stránce by textu velmi prospěla pečlivá korektura: chybí čárky u oslovení, pletou se zájmena „ji/jí“ a „mi/my“, občas nesedí shoda podmětu s přísudkem („děti měli“) nebo přechodníky. Také vynechávání „j“ ve slově „jsem“ (psáno jako „sem“) v přímé řeči občas působí spíše jako překlep než záměr, ale to jsou jen drobné vady na kráse jinak výborně napsaného díla.
Celkové hodnocení:
„Rudý kopytník“ je vynikající psychologické drama, které svým rozsahem, propracovaností postav a stavbou děje sahá až na pomezí novely. Dokázal jste stvořit nejednoznačného hrdinu, jehož selhání, sobectví, ale i pokřivenou otcovskou lásku čtenář s napětím sleduje až do samého konce. I přes drobné gramatické nedostatky a občasnou metaforickou přezdobenost jde o mimořádně zralý a hluboký text, který ve čtenáři ještě dlouho rezonuje. Rozhodně v psaní pokračujte, máte obrovský cit pro psychologii postav, dialogy a budování dramatického oblouku!