„Mám pro vás jednu důležitou zprávu, Tomáši. Život je dar od Boha a ten nelze jen tak zahodit. Jste jeho kastelánem, správcem či dozorcem, ale nikoliv bezohledným vlastníkem. Nemohu vás soudit, ale rozhodně nebudu ani schvalovat tak hanebný záměr. Více než co jiného, mi teď Tomáši připomínáte ty otroky, o kterých jste tehdy ve Švédsku tak plamenně hovořil. Ty trpící duše, které nalezly útěchu v tom, že začaly věřit mýtům,“ spráskl Vilém ruce, aby podtrhl zásah své pointy.
„Co kdyby?“ opakoval Tomáš tiše s jedem odkapávajícím z úst. „Co kdyby tam na mě náhodou čekal všemohoucí s celým božím soudem a obecenstvem k tomu, co? Zhruba tahle to vidíte, nemám snad pravdu? Zajistit mi očko tam nahoře sice nemůžete, ale když svůj úmysl změním a vynesu pravdu na světlo, dočkám se alespoň rozhřešení. Hodný Vilém dá rozhřešení hříšníkovi a ještě přibere ovečku do svýho stádečka. Tomu říkám zabít dvě mouchy jednou ranou, ale jste na omylu, Viléme. Já na pohádky nevěřím.“
„Opravdu?“ nadhodil Vilém s neskrývanou ironií. „Tak znovu. Proč jste si mě pozval?“
„Jak sem řekl. Chtěl sem se svěřit morálně rovnýmu člověku, ulevit svědomí a získat pochopení pro svůj čin.“
„Pochopení pro tak hroznou lež?“ pronesl Vilém nevěřícně. „To nemyslíte vážně.“
„Pochopení pro lásku!“ bouchl Tomáš pěstí do stolu. „Je to jenom dítě, Viléme. Žádný zlo!“
Vilém před sebou viděl zlomeného muže. Cloumala jím lítost jako s klasem ve větru, ale zatím mu nedokázal pomoci.
„Chránit někoho lží není skutečná láska, Tomáši. Nebuďte naivní a laskavě si sundejte klapky z očí. Nechcete si prostě připustit, že to jediné, co se vám v životě povedlo, to jediné, na co jste mohl být hrdý, může být i zkažené. Vy v sobě pravdu raději zadusíte a vůbec neberte zřetel na černé semínko, které v tom chlapci může nadále bujet.“
„Co to plácáte?“ obořil se Tomáš. „Proč mi do huby vkládáte takový blbosti? Víte, co ste? Ste bezcitnej hajzl, Viléme. Vůbec nechápete, co to znamená empatie, rodičovství a láska.“
„Empatie a láska?“ zahřměl hlasitě Vilém. „Máte zvláštní žebříček hodnot. Co promarněný život té dívky? A její rodiče jsou vosk? Pomyslel jste někdy na jejich ztrátu?
„Alkoholici!“ vykřikl Tomáš. „Ani se tu holku ve svým deliriu neobtěžovali postrádat, dokud jim policie nezabušila na dveře. Měli si to nejcennější na světě hlídat jako oko v hlavě, ale zajímala je jenom flaška. Ti o lásce nevědí nic!“
Nápad – ★★★★★
Zvolil jste mimořádně silné a morálně ambivalentní téma, které je zpracováno s obdivuhodnou hloubkou. Nelineární kompozice, v níž postupně skládáme střípky rodinné tragédie napříč ročními obdobími, funguje naprosto skvěle a udržuje čtenáře v neustálém napětí. Psychologická linka přenosu agrese z otce na syna (od hádky ve Švédsku a zašlápnuté myši až po finální tragédii v lese) je vystavěna velmi uvěřitelně. Závěrečný epilog s nalezenou šňůrkou od tepláků je pak naprosto mistrovskou a nepředvídatelnou tečkou, která dodává příběhu naději na katarzi.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra vašeho textu je doslova hmatatelná, dusivá a nesmírně pohlcující. Dokážete mistrně vykreslit jak plíživé napětí nefunkčního manželství a sociální frustraci, tak mrazivou hrůzu v bukovém lese. Kontrast mezi zdánlivě obyčejným venkovským životem (nákupy u Honzy, sekání trávy, pivo) a temným tajemstvím funguje na výbornou. Pasáže ze Švédska i deštivý převoz policejním autem mají až filmovou kvalitu a zcela čtenáře vtáhnou do pochmurného světa hlavního hrdiny.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má výborný spád a opírá se o skvělé, přirozené dialogy, díky nimž postavy (zejména Tomáš a Honza) působí jako z masa a kostí. Občas se však objevují mírně kostrbaté nebo přepjaté metaforické obraty (např. „cesta připomínala zarudlou jizvu na zádech obří žáby“), které trochu strhávají pozornost – což ostatně v textu vtipně glosuje i samotný Honza. Po formální stránce by textu velmi prospěla pečlivá korektura: chybí čárky u oslovení, pletou se zájmena „ji/jí“ a „mi/my“, občas nesedí shoda podmětu s přísudkem („děti měli“) nebo přechodníky. Také vynechávání „j“ ve slově „jsem“ (psáno jako „sem“) v přímé řeči občas působí spíše jako překlep než záměr, ale to jsou jen drobné vady na kráse jinak výborně napsaného díla.
Celkové hodnocení:
„Rudý kopytník“ je vynikající psychologické drama, které svým rozsahem, propracovaností postav a stavbou děje sahá až na pomezí novely. Dokázal jste stvořit nejednoznačného hrdinu, jehož selhání, sobectví, ale i pokřivenou otcovskou lásku čtenář s napětím sleduje až do samého konce. I přes drobné gramatické nedostatky a občasnou metaforickou přezdobenost jde o mimořádně zralý a hluboký text, který ve čtenáři ještě dlouho rezonuje. Rozhodně v psaní pokračujte, máte obrovský cit pro psychologii postav, dialogy a budování dramatického oblouku!