„Ach Tomáši,“ hlesl Vilém po chvíli „tomu říkám příběh. Hrozný, děsivý a smutný příběh. Nechci věřit vlastním uším. Proč jste si mě vlastně pozval? Co ode mne chcete?“
Hostitel neskrýval překvapení „Potřeboval sem se s tím tajemstvím někomu svěřit. Prostě si ulevit,“ vyhrkl ze sebe Tomáš s údivem i náznakem rozhořčení.
„Lžete,“ zasyčel Vilém. „Vaše žena to přeci ví. Lžete sám sobě, Tomáši. Hluboko uvnitř víte moc dobře, po čem doopravdy toužíte.“
„Ano? Tak mě poučte, Viléme. Neumím číst v lidech tak precizně jako vy. Podle všeho neumím číst ani sám v sobě. Ještě, že ste dorazil,“ sepjal k sobě Tomáš dlaně v děkovném gestu.
Farářova tvář ztvrdla. „Chcete poplácání po rameni. Chcete, abych posvětil vaše konání, abych vás prohlásil za mučedníka, ideálně za svatořečeného tragického hrdinu,“ chrlil ze sebe s předsunutou bradou, opírajíc se dlaněmi o desku stolu. „Stavíte se do role Mojžíše, který se domníval, že na svých bedrech může nést následky za druhé, ale tak to není. Každý odpovídáme za své vlastní hříchy.“
„Strčte si ty svatý pohádky někam, Viléme!“
„Nic vám v životě nevyšlo, že?“ pokračoval Vilém. „Rodiče vám zemřeli a rodiče vaší manželky vás nikdy nepřijali. Plán na založení soukromé pily ztroskotal, manželku jste připravil o sny a později sám přišel o zaměstnání. Všechno špatně, že ano? Celý život stojí za houby, všechno jste podělal a tak si chcete na konto připsat alespoň jeden záslužný bod. A po mě chcete uznání, potvrzení, že jste konal správně.“
„Mlčte Viléme,“ vykřikl rozechvělým hlasem, ale jeho oponent mu nechtěl dát šanci.
„Cítím pach vašeho strachu, Tomáši. Cítím to vnitřní dilema. I přes svůj ateismus se chytáte naděje, které ve skutečnosti nevěříte. Škemráte po odpuštění, po odpuštění od člověka, který slouží víře, kterou opovrhujete, ale přesto se k ní teď zoufale upínáte, jako slepec ke své ztracené holi.“
Tomášův skelný pohled se zařezával do přísných očí na druhé straně stolu.
„Myslíte si, že to nevidím, Tomáši? Chcete navždy zmizet a ode mě čekáte poslední pomazání. Přípravu na cestu do neznáma. Patrně do stavu věčného nebytí, dle vašeho náhledu na smrt. Ale co kdyby, že?“ roztáhl Vilém ruce do široka a pokrčil rameny.
