Pod nízkým srázem se to vzrostlými buky jenom hemžilo. Asi třicet metrů před ním stal jeden, který se od ostatních odlišoval. U jeho kmene se choulilo cosi modrého. Barvu jeho bundy rozeznal okamžitě. Hrůza projíždějící tělem mu však napovídala, že poznává i barvu bílou. Barvu jarního svetříku. Seběhl kopeček a zamířil kupředu. Čím více byl synovi na dosah, tím více mu těžkly boty. Nakonec se jen plouživě šoural, jako ve špatném snu. Vzlykání přikrčeného Tadeáše ustalo. Zpěv ptáků i praskot větviček pod podrážkami bot zanikly v čirém děsu toho tragického výjevu.
Ležela na zádech, na sytém zeleném koberci ze zakulacených listů kopytníků, osázeným zvonkovitými hnědočervenými květy. Ručky rozhozené do stran, nohy u sebe. Dlaně mířily vzhůru. Z hlavičky stále vytékala tmavě červená tekutina, vsakující se do bílých umělých vláken svetru. Mezi dívkou a chlapcem se povaloval tvrdý kus větve potřísněný krví.
Divoká kombinace pepřové a kovově nasládlé vůně mu stoupla do nosu. Padl na kolena, pěsti zarazil do stehen, sklopil hlavu a sevřel čelisti tak tvrdě, že ve spáncích cítil skřípání zubní skloviny. Jeho tělo se vymklo kontrole. Náhle se prohnul v pase, vzhlédl vzhůru, zakryl si dlaněmi uši a skelným pohledem tupě hleděl do korun stromů obalených rozpukem dlouhých ostrých pupenů. Zavřel oči, zhluboka se nadechl a opřel se rukama o hnědou zem. Jeden, druhý, třetí hluboký nádech a výdech. Pomalu rozlepil víčka. Hleděl před sebe. Musel se přesvědčit, že jde o skutečnost.
Přiskočil k dívce. Začal jí kontrolovat puls a periferně si přitom prohlížel syna, který nahrbený ještě pořád seděl na bobku, jako malá veverka ukrývající v tlapkách oříšek. Teplé tělo, avšak nepochybně bez života. Prázdný pohled modrých očí zalitý slzami, několik otevřených ran na hlavě, včetně jedné hluboké na krku. Podíval se znovu na klacek. Natáhl se po něm. Horní část silná, spodní zašpičatělá. Kyj a dýka v jednom. Vztekle jej zahodil. Myšlenky se mu tříštily o lebku, jako mořské vlny o skalní masiv.
Zvedl se, došel k němu, prudce ho chytil za rukáv bundy a zabral. Špičky bot se na okamžik odlepily od země. Překvapení z vynaložené síly se odráželo v jeho vystrašených dětských očích. Párkrát ho otočil dokola, pozorujíc každý záhyb na oblečení. Posléze zdůraznil aby okamžitě přestal s tím pláčem. Vyrazily zpátky k hlavní silnici, záměrně však zvolil jinou trasu. Všechno je jen otázkou času, o tom Tomáš nepochyboval, ale současně věděl, že objevit se zase na hřišti, hned vedle hospody plné lidí, opravdu není dobrý nápad. Není, pokud mu měl vyjít plán, který narychlo látal v překotných úvahách. Nastupující smrky hlásily brzký příchod hranice lesa. Objevily se před příkopem, přímo v levotočivé zatáčce, kudy vedla silnice spojující Černousy se zbytkem světa. Žádná projíždějící auta. Hospoda i sídliště daleko za zády.
