Pomalá cesta domů se nesla v neustálé recyklaci několika vět, které musel Tadeáš opakovat do nekonečna. Kdykoliv měl dost nebo začal propadat pláči, popadl ho Tomáš za ramena, zatřásl s ním a sežehl zlostným pohledem. Sám pro sebe si přitom opakoval, že musí být normální a přirozený, jak jen to bude možné. Za všech okolností a neustále.
A potom? Na tom už nezáleželo. Motala se mu hlava, zem se vlnila pod nohama. Nemohl z mysli dostat ten šílený obraz. Okolní stěny lesů celou tragédii ještě více umocňovaly, nehledě na ten odér pepře a krve, který se mu v nose usídlil asi napořád.
Když se ocitli mezi mladými břízami, jen pár kroků od baráku, slunce už pomalu opouštělo modré nebe. Před brankou si k němu přiklekl. Obličeje se sešli ve stejné úrovni. Tiše na sebe hleděli. V těch několika minutách si vyměnili snad tisíc slov, a přitom ani jeden neotevřel ústa. Zvedl se a otevřel branku. Zasunul klíč do vchodových dveří. Jakmile vstoupil dovnitř, otočil se k němu.
„Zavři dveře a zamkni. To už přeci umíš, ne?“ řekl a bez přerušení očního kontaktu pokračoval: „Pak zamiř rovnou do koupelny. Sprcha, zuby, pusu mámě a spát.“
Jaro VI.
Kolikrát dáváme zcela vědomě všanc svůj život? Těch příkladů na kolizních drahách našich osudů se dá najít jistě bezpočet, napadlo Tomáše, ale právě v tomto jedinečném okamžiku měl pocit, že hraje vabank úplně poprvé – a vlastně i naposled. Ten kluk si druhou šanci zaslouží. Žádná polepšovna, ani doživotní visačka vraha. Hlavně v klidu, přesvědčivě a srozumitelně, bez šance na protiúder od těch dvou dravců sedících na druhé straně stolu. Oni vědí, že on ví. Prohra je jasná, stoprocentní, ale on bude tím, kdo určí stranu poraženého a vítěze. Nejdříve ale potřeboval získat jistotu, kterou mu mohla dát jedině ona. Dostat se k ní. Slyšet jí. Pak za sebou spálí mosty.
„Pánové,“ začal Tomáš pomalu „pokud tomu rozumím dobře, to dítě je po smrti. Vzhledem tomu, kde právě sedím a na základě toho, jak se mnou tenhle pokec vy dva vedete, je mi jasný, kam to celý míří. Domníváte se, že s tím mám asi něco společnýho, ale tady vás zarazím,“ zdvihl ruku na znamení protestu a pokračoval.
„Znovu se ptám. Jsem z něčeho obviněnej?“
„Ne,“ odpověděl po chvilce policista Luboš Chatrný. „Jsi pouze zadržený.“
Nápad – ★★★★★
Zvolil jste mimořádně silné a morálně ambivalentní téma, které je zpracováno s obdivuhodnou hloubkou. Nelineární kompozice, v níž postupně skládáme střípky rodinné tragédie napříč ročními obdobími, funguje naprosto skvěle a udržuje čtenáře v neustálém napětí. Psychologická linka přenosu agrese z otce na syna (od hádky ve Švédsku a zašlápnuté myši až po finální tragédii v lese) je vystavěna velmi uvěřitelně. Závěrečný epilog s nalezenou šňůrkou od tepláků je pak naprosto mistrovskou a nepředvídatelnou tečkou, která dodává příběhu naději na katarzi.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra vašeho textu je doslova hmatatelná, dusivá a nesmírně pohlcující. Dokážete mistrně vykreslit jak plíživé napětí nefunkčního manželství a sociální frustraci, tak mrazivou hrůzu v bukovém lese. Kontrast mezi zdánlivě obyčejným venkovským životem (nákupy u Honzy, sekání trávy, pivo) a temným tajemstvím funguje na výbornou. Pasáže ze Švédska i deštivý převoz policejním autem mají až filmovou kvalitu a zcela čtenáře vtáhnou do pochmurného světa hlavního hrdiny.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má výborný spád a opírá se o skvělé, přirozené dialogy, díky nimž postavy (zejména Tomáš a Honza) působí jako z masa a kostí. Občas se však objevují mírně kostrbaté nebo přepjaté metaforické obraty (např. „cesta připomínala zarudlou jizvu na zádech obří žáby“), které trochu strhávají pozornost – což ostatně v textu vtipně glosuje i samotný Honza. Po formální stránce by textu velmi prospěla pečlivá korektura: chybí čárky u oslovení, pletou se zájmena „ji/jí“ a „mi/my“, občas nesedí shoda podmětu s přísudkem („děti měli“) nebo přechodníky. Také vynechávání „j“ ve slově „jsem“ (psáno jako „sem“) v přímé řeči občas působí spíše jako překlep než záměr, ale to jsou jen drobné vady na kráse jinak výborně napsaného díla.
Celkové hodnocení:
„Rudý kopytník“ je vynikající psychologické drama, které svým rozsahem, propracovaností postav a stavbou děje sahá až na pomezí novely. Dokázal jste stvořit nejednoznačného hrdinu, jehož selhání, sobectví, ale i pokřivenou otcovskou lásku čtenář s napětím sleduje až do samého konce. I přes drobné gramatické nedostatky a občasnou metaforickou přezdobenost jde o mimořádně zralý a hluboký text, který ve čtenáři ještě dlouho rezonuje. Rozhodně v psaní pokračujte, máte obrovský cit pro psychologii postav, dialogy a budování dramatického oblouku!