Pomalá cesta domů se nesla v neustálé recyklaci několika vět, které musel Tadeáš opakovat do nekonečna. Kdykoliv měl dost nebo začal propadat pláči, popadl ho Tomáš za ramena, zatřásl s ním a sežehl zlostným pohledem. Sám pro sebe si přitom opakoval, že musí být normální a přirozený, jak jen to bude možné. Za všech okolností a neustále.
A potom? Na tom už nezáleželo. Motala se mu hlava, zem se vlnila pod nohama. Nemohl z mysli dostat ten šílený obraz. Okolní stěny lesů celou tragédii ještě více umocňovaly, nehledě na ten odér pepře a krve, který se mu v nose usídlil asi napořád.
Když se ocitli mezi mladými břízami, jen pár kroků od baráku, slunce už pomalu opouštělo modré nebe. Před brankou si k němu přiklekl. Obličeje se sešli ve stejné úrovni. Tiše na sebe hleděli. V těch několika minutách si vyměnili snad tisíc slov, a přitom ani jeden neotevřel ústa. Zvedl se a otevřel branku. Zasunul klíč do vchodových dveří. Jakmile vstoupil dovnitř, otočil se k němu.
„Zavři dveře a zamkni. To už přeci umíš, ne?“ řekl a bez přerušení očního kontaktu pokračoval: „Pak zamiř rovnou do koupelny. Sprcha, zuby, pusu mámě a spát.“
Jaro VI.
Kolikrát dáváme zcela vědomě všanc svůj život? Těch příkladů na kolizních drahách našich osudů se dá najít jistě bezpočet, napadlo Tomáše, ale právě v tomto jedinečném okamžiku měl pocit, že hraje vabank úplně poprvé – a vlastně i naposled. Ten kluk si druhou šanci zaslouží. Žádná polepšovna, ani doživotní visačka vraha. Hlavně v klidu, přesvědčivě a srozumitelně, bez šance na protiúder od těch dvou dravců sedících na druhé straně stolu. Oni vědí, že on ví. Prohra je jasná, stoprocentní, ale on bude tím, kdo určí stranu poraženého a vítěze. Nejdříve ale potřeboval získat jistotu, kterou mu mohla dát jedině ona. Dostat se k ní. Slyšet jí. Pak za sebou spálí mosty.
„Pánové,“ začal Tomáš pomalu „pokud tomu rozumím dobře, to dítě je po smrti. Vzhledem tomu, kde právě sedím a na základě toho, jak se mnou tenhle pokec vy dva vedete, je mi jasný, kam to celý míří. Domníváte se, že s tím mám asi něco společnýho, ale tady vás zarazím,“ zdvihl ruku na znamení protestu a pokračoval.
„Znovu se ptám. Jsem z něčeho obviněnej?“
„Ne,“ odpověděl po chvilce policista Luboš Chatrný. „Jsi pouze zadržený.“
