Rudý kopytník
Jaro I.
Zbytky denního světla dopadly do předsíně.
„Zavři dveře a zamkni. To už přeci umíš, ne?“ řekl a bez přerušení očního kontaktu pokračoval „Pak zamiř rovnou do koupelny. Sprcha, zuby, pusu mámě a spát.“
Po celou dobu mu přitom hleděl do očí. Dokonce si zvládl poslepu pověsit lehkou jarní bundu na věšák, aniž by pohled odvrátil. Po letech se dům a věci v něm stávají zažloutlou mapou, kde člověk i při výpadku proudu uprostřed noci bezpečně zvládne cestu na záchod.
Je to tak. Ta myšlenka mu mimoděk prolétla hlavou společně s odkládanou návštěvou urologa. Je zvláštní, že i ve vypjatých chvílích dokážeme myslet na banality.
„Budeme zítra stavět tu budku pro ptáčky?“
Neuvěřitelné. Zdá se, že u dětí je to stejné. Pár vteřin zvažoval odpověď.
„Nevím. Spíš ne. Má pršet.“
Dlouhodobým předpovědím se nedá věřit, natož těm krátkodobým, ale lepší odpověď nenalezl. Zamířil do kuchyně rovnou k lednici. Z obývacího pokoje slyšel vzdálené nervózní hlasy.
Seděla v křesle před zapnutou televizí, kde si spolu dvě postavy v bílých pláštích vášnivě povídaly o diagnóze pacienta. Při zvuku kroků vytočila hlavu a po ujištění, že v obýváku stojí muž, kterého zná patnáct let, se očima zase přilepila k obrazovce.
Dosedl na druhé křeslo, otevřel plechovku piva a přes štěrbiny žaluzií v okně chvilku pozoroval neposekaný trávník oděný do krve pozdního slunce. Ten déšť. Tráva přeroste. Neměl to odkládat.
„Tak co? Všechno dobrý?“ vypouštěla rutinní otázku, aniž by ztratila kontakt s obrazovkou.
Prohrábl si rukou tmavé vlasy, nezaujatě hleděl na hádku dvou lékařů a nahrubo si v hlavě skládal kostru věty. Dlouze se napil. Těsně předtím, než orosený plech postavil na skleněnou desku stolu, pohyb zastavil a volnou rukou se natáhl pro plastový podtácek. Věděl, že ho úkosem monitoruje.
„Jo, dobrý. Šel do koupelny.“
„Byli jste tam docela dlouho. Pomalu už jsem ti chtěla volat.“
„Ale nezavolala,“ skočil jí do řeči. „Tak dlouho to teda asi nebylo.“
„Stalo se něco? Teda kromě té naší odpolední rozepře, která jako pokaždé nic nepřinesla.“
„To bych ti neříkal, že to bylo dobrý. Jen toho mám za celej tejden dost.“
„Takže o víkendu nakonec nebudeš nic dělat?“
„O tom nepadlo ani slovo. Posloucháš mě vůbec?“
Šelest tichých krůčků rozehnala otravný rozhovor. Sedl si na opěradlo křesla, objal ji a dal pusu na tvář.
