Přemítal o Švédsku. Žaludek mu přitom pomyšlení okamžitě sevřela drtivá síla obruče. Malý zajíc, co omylem šlápl do kovové pasti na medvědy.
Nová práce ho ubíjela. Peníze naspořené na opravu střechy padly ve prospěch ojetého auta. Opět Felicie. Jaká ironie. Zase kvůli tomu bylo zle, ale mít mobilitu je přeci důležité. Co kdyby se něco stalo Tadeášovi? Než dorazí sanitka, může být pozdě. Raději jedna přímá cesta do nemocnice, než riskovat čas spojený s příjezdem felčarů a následným odvozem. Jedna cesta je méně, než dvě. Proč to Petra nechápe? Proč se v něm ustavičně přehrabuje, jako hodinář v rozbitém orloji? Nejvíce ho žralo vědomí toho, že má možná ve všem pravdu. Opravdu se neumí obětovat pro druhé? Je pouhým parazitem, který čerpá sílu z ostatních a rozbíjí jejich sny? Vždyť dělá, co může. Tadeáše nemlátí, vydělává peníze, je věrný Petře, nefetuje a nechodí do hospody s kamarády. To přeci není málo. Jestli chtěla najít někoho perfektního, pak je naivní stejně, jako dobrodruh s rýžovací pánví na sklonku éry Divokého západu.
Zvedl se a dlaní urazil rampouch visící z okapu. Už to dělá zase. Jakmile poodhalí obnaženou tkáň svých slabin, okamžitě najde deset dalších důvodů, kterými ji zhojí. Alespoň, že Vánoce probíhaly v relativně poklidné atmosféře.
Štědrý den se nesl ve znamení Tadeáše. Rodiče si mezi sebou vyměnily jen skromné dárečky, ale Tadeáš plakal radostí. Honza se pochlapil a sehnal další bazarovou konzoli PlayStation s několika hrami. Tadeáš o ní básnil dlouhodobě. Hledal sebemenší záminky pro časté návštěvy Františka. Oproti tomu, návštěva rodičů Petry se náladou příliš nelišila od mrazivého venkovního počasí. Jestli si další auto neměl pořizovat, tak kvůli téhle cestě. Nicméně, každoroční povinnost byla splněna. Tomáše vyloženě těšilo, že nový školní batoh a fotbalový míč od prarodičů, ani vzdáleně nepřekonal radost z konzole. Třeba se začne konečně blýskat na lepší časy. Proč by ne? Začne u sebe. Musí.
Petra dorazila s horkým šálkem černého čaje.
„Můj mužíček rozjímá?“ pronesla nenuceně a přisedla si.
„Tak trochu. Co dělá Tadeáš?“
„Co myslíš? Sedí u televize a hraje. Se seriálem mám utrum.“
„Večer budou epizodu opakovat, ne?“
„Jo. Budou,“ usmála se.
Mírně zaklonil hlavu, pár vteřin počkal a pak to vyklopil.
„Tenhle rok bych hodil za hlavu, Petro. Začneme znova.“
