„Dobrý den. Krásné počasí, není-liž pravda? Máte něco na srdci mladý muži?“
„Dobrej den. Promiňte mi to zírání,“ řekl a rozpačitě si začal uhlazovat nohavice kostkovaných kraťasů. „Ne, nemám. Jen mě zaujal ten masivní kříž. Doufám, že mi nezačnete vnucovat Strážnou věž,“ uchechtl se Tomáš.
Starý muž jej obdaroval letmým úsměvem „kdybych spadal pod svědky Jehovovi, mladíku, nenosil bych na krku žádný kříž. Máte negativní vztah k víře?“
Tomáš zvedl orosený půllitr a skoro celý ho vyprázdnil. Alkohol mu začal proudit žilami a odbourávat bariéry.
„Především, pane, nevěřím mýtům.“
„Klidně svou myšlenku rozveďte, jestli vám to nevadí,“ řekl milým hlasem a sundal si brýle.
„Vždyť víte, jak to je. Člověk od pradávna drhne bídu s nouzí. Aspoň většina. Život je marasmus. Tak tomu je, bude a hlavně bylo. Otočte kormidlem a po vlnách času zamiřte do minulosti. Stovky let do minulosti. Klidně tisíce, ke všem těm Řekům, Mezopotámcům nebo Babyloňanům. Vždycky tam najdete borce oděnýho do honosných hadrů, kterej sedí na zlatým trůnu, mává nějakou posvátnou relikvií a spokojeně si prohlíží zástupy ohnutých hřbetů z vrcholku mega obří stavby, která vyrostla z krve otroků. Pot, krev, slzy, zmar, hlad, nemoci a žádná rovnoprávnost. Není divu, že tihle těžce zkoušení chudáci hledali nějaký únik. Něco, co by dalo smysl jejich bytí. Pokud trpím za života, chci blahobyt po životě. A šup! Mozkové závity se rozžhavily do ruda a rázem začaly vznikat všechny ty fikční světy. Božské světy. Sice nemám tucha kdy přesně, ale jednou k tomu došlo.“
Starý muž si rukou podepřel bradu a čekal na další příval slov. Věděl, že pokoušet se zalátovat protrženou hráz nemá smysl.
„Jasně. Lidí je jako sraček. Teda pardon, to jsem nechtěl. Chci říct, že tenkrát nás tolik sice nebylo, ale i tak to stačilo k rozpuku ohromný barvitosti těch svatých blábolů. Rudý, bílí, žlutý, hnědý. Záleželo na geografický oblasti. Proto tolik tvarů a podob. Starej dědek s fousama až na pupek, týpek s fialovou hlavou, ženská s osmi rukama, tlusťoch se skříženýma nohama, draci, tygři možná i kozy. Co já vím? Každej národ má vlastní verzi panteonu. K čemu to vedlo? Když pominu středověký hrůzy spojený s inkvizicí, tak hlavně k lenosti, váženej pane.“
„K lenosti?“ snažil se Tomáše pobídnout.
„Jo, k lenosti. Proč se snažit? Proč bych měl usilovat o zpřetrhání okovů a vlastníma silama se pokoušel nějak vypracovat, když na mě po funusu čeká tam nahoře nekonečnej mejdan? Ta vaše knížka,“ ukazoval prstem „má na všechno odpověď, že? Jo, měli to fakt promyšlený kluci jedni ušatí. Každý lidský snaze podráží nohy nějaký to moudro. ‚To spíše projde osel uchem jehly než boháč do Božího království‘. Geniální! Nač budovat kapitál? Raději hnít v chudobě, poslouchat pány a čekat na zázrak. Víra zabíjí sílu ducha. Deset let čekám, kdy mi majitel firmy přidá. Deset let. Mám snad věřit tomu, že toho nenažranýho blba po smrti dostihne karma? Leda hovno. Ale já se snažím, pane. Vážně se snažím a jednou dosáhnu svýho. Flanďáci po celá staletí sdílej tenhle omšelej metanarativ, tenhle kvádr soli lákající nový a nový ovce. Ovce, který ovcemi zůstanou.“
