Stáli na verandě opření o zábradlí a popíjeli pivo. Kluk si hrál s o dva roky mladším Františkem. Kopali do míče. Dvě staré hrušně dětem sloužily jako jediná branka, kam se každý z chlapců snažil poslat gól. Prameny dlouhých šedivých vlasů povlávaly Honzovi ve větru. Netečně, možná trochu závistivě pozorovali tu dětskou hru a nekonečné nadšení. Tomáš otočil uzávěr puku, zalovil v krabičce a vložil si sáček pod horní ret.
Honza se volnou rukou podrbal ve vousech.
„Teď se teda cejtíš jako kdyby sis zapálil normální cigáro a zároveň vnímáš i stejný účinky?“
„Cítím nástup nikotinu a klid, kterej mi ulehčuje poslouchat ty tvoje otázky. Teda jo. Asi to funguje.“
„Tyhle výstřelky mladejch lidí,“ pokračoval Honza nevzrušeně „dřív člověk aspoň věděl, co kouří a jaký sračky do sebe pumpuje. Tohle je běh s klapkama na očích. Netušíš do čeho narazíš. Víš co myslím? Žádný pořádný studie. Za deset let ti třeba začne uhnívat jedna noha. Vůbec nebudeš vědět proč, ale hlavně, že si dáš do huby další pytlík s nikotinem, aby jsi se uklidnil.“
Tomáš naklonil hlavu do strany a povytáhl obočí.
„Kouřit normální máčka, tak mi do deseti let začnou třeba hnít plíce. Rozdíl je v tom, že až půjdu s tou nohou do nemocnice, nebudu aspoň smrdět kouřem.“
„Jak můžeš současně pít to pivo? Na krabičce se píše, že během užívání nemáš pít ani jíst.“
„Bože,“ povzdechl si Tomáš.
„Toho lotra se nedovolávej. Ten nás má dlouhodobě u prdele.“ Na moment se odmlčel. „Co doma?“ prohodil Honza nenuceně, napil se piva a koukal někam do dálky.
„Na bojišti klid,“ hlásil Tomáš. „Oba generálové sedí ve svých stanech na kopci, popíjejí koňak a lámou si hlavy s budoucí strategií. Jeden generál se má ale stále na pozoru. Poblíž stanu se prej pohybuje otravnej zvěd.“
„Musíš pořád mluvit v metaforách a bejt tak sarkastickej? Stačí říct ‚ujde to, nehádáme se, i když se nemůžeme vystát.‘ Vidíš? Nic na tom není. Měl jsi do toho tenkrát praštit s holkou odtud. Viděl jsi někdy ten starý televizní rozhovor, kde o vztazích mluvil Muhammad Ali? Narazil si černou holku ze sousedství a měl se dobře. Stejný zájmy, stejná záliba v exotický kuchyni i náhled na svět.“
„O čem to zase plácáš? Petra je přeci bílá jako sníh.“
„No a? Asi jsem to podal blbým způsobem. Klidně jsi mohl začít chodit s nějakou zdejší slušnou cikánkou. Na barvě nezáleží, ale na prostředí, které tě formuje ano. Ženský z velkých měst jsou úplně jiný. Ty jsi venkovskej kluk, chápeš poměry mezi místníma lidma, spokojíš se s málem a máš bližší vztah k přírodě. Ostatně, bydlíš u lesa. Městská holka se jen těžko usadí. Obklopují ji vysoké věžáky a sama už z principu míří vysoko. Pak se zaláskuje do vesnickýho balíka a mozek na pár měsíců přestane normálně fungovat. Jenže je to dočasný. Náhle vystřízliví, dojde jí, že má dítě, žije v lese a vlak dávno opustil depo. Co teď? Velký sny začaly rezivět a zůstaly ležet na střechách těch věžáků. Začne teda doma aspoň dělat dusno. Chápeš?“ dokončoval Honza svůj analytický rozbor s výrazem zkušeného odborníka na manželské krize. „Žádnej rasovej původ, ale to, kde vyrůstáš. V tom vidím určující rysy a problémy partnerského soužití.“
