„Ty si ale nechránil jeho, Tomáši. Chránil si v první řadě sám sebe.“
„O čem to zase kurva mluvíš?“
„O násilí. O tom, že jsi mě chytil pod krkem a Tadeáš to viděl. Viděl to a pak zabil tu myš. Mluvíš vznešeně o ochraně, ale tobě šlo hlavně o sebe. Nevypadat jako násilník před tou učitelkou a tím plešatým pošukem.“
„Miluju jakým způsobem vynášíš soudy, Petro,“ obořil se na ní. „Nepotřebuješ svědky ani porotu. Prostě mi do ksichtu chrstneš ortel a máš vystaráno.“
„Soudím jenom, když jsem si jistá,“ pronesla rázným hlasem kata, který mu zježil chloupky na krku.
Prudce vstal a zabořil jí prst do hrudníku mezi prsa. „Na tu hádku byli potřeba dva. Na to nezapomínej, Petro! Co tím chceš vůbec říct? Že za všechno můžu zase já? Pokud mě paměť neklame, neseš svůj díl viny. To ty si se napájela na baru s tím anglánem a pak na mě začala srát hovna držkou. Provokovat mě!“
Odklonila předloktím jeho ukazováček. „Jasně. Tam to všechno bouchlo, ale ty problémy měly svoje kořeny, o kterých si nikdy nechtěl mluvit. Hromadí se to, Tomáši. Hromadí a jednou za čas bouchne! Ale pamatuj si, já o problémech mluvit chci. Vždycky jsem chtěla, zatímco ty kličkuješ jako vystrašený kolouch při štvanici.“
„Takže mám pravdu,“ rozhodil rukama Tomáš „viníš mě ze všeho!“
„Nechci to hnát do extrému, Tomáši. Tadeáš potřebuje pomoc. U toho teď zůstaneme. Něco v něm je špatně. Něco to musí spouštět. Ty Jeho zkraty nějak souvisejí se stresem, s násilím. Co děláš? Kam jdeš?“
Natáhl si svetr, sebral z postele hnědou bundu a zamířil ke schodům. „Slíbil sem si, že ho vezmu na hřiště a taky, že ho tam vezmu,“ hulákal za sebe, sebral bundu z věšáku a otevřel vchodové dveře. „Bude v pohodě, slyšíš? A nebo víš co? Mysli si, co chceš!“ Práskl s dveřmi.
Tadeáš seděl na bobku, hlavu skloněnou, dlaně na uších. Na sobě měl svou oblíbenou modrou jarní bundu a kalhoty. Tomáš pohlédl na otevřené okno v patře. Sehnul se k němu a položil mu ruce na ramena.
„To nic kámo. Zvedej se, deme na hřiště.“
Rudý kopytník IV.
Záměrně si vybral stůl u otevřeného okna. Co přešel na nikotinové sáčky, byl mu namodralý cigaretový kouř nepříjemný. Jediná nevýhoda hospody U sedmé pípy spočívala v tom, že neměla zařízené venkovní sezení. Štamgasty by prý obtěžoval hluk a smrad projíždějících aut, jak mu několikrát trpělivě vysvětlil majitel hospody, pan Vladař. Jaký to oxymóron, napadlo Tomáše při té vzpomínce. Ušetřené prachy za terasu vrazil Vladař aspoň do nových půllitrů, ze kterých chutnal točený Bílý ďábel ještě o chlup lépe. Měl před sebou druhého. Ten první uklidnil nervy, tenhle navodí pohodu a třetí, jak doufal, zažene problémy. Aspoň na čas. S chlastem je to jako s životem. Všechen komfort jde na sekeru.
Nápad – ★★★★★
Zvolil jste mimořádně silné a morálně ambivalentní téma, které je zpracováno s obdivuhodnou hloubkou. Nelineární kompozice, v níž postupně skládáme střípky rodinné tragédie napříč ročními obdobími, funguje naprosto skvěle a udržuje čtenáře v neustálém napětí. Psychologická linka přenosu agrese z otce na syna (od hádky ve Švédsku a zašlápnuté myši až po finální tragédii v lese) je vystavěna velmi uvěřitelně. Závěrečný epilog s nalezenou šňůrkou od tepláků je pak naprosto mistrovskou a nepředvídatelnou tečkou, která dodává příběhu naději na katarzi.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra vašeho textu je doslova hmatatelná, dusivá a nesmírně pohlcující. Dokážete mistrně vykreslit jak plíživé napětí nefunkčního manželství a sociální frustraci, tak mrazivou hrůzu v bukovém lese. Kontrast mezi zdánlivě obyčejným venkovským životem (nákupy u Honzy, sekání trávy, pivo) a temným tajemstvím funguje na výbornou. Pasáže ze Švédska i deštivý převoz policejním autem mají až filmovou kvalitu a zcela čtenáře vtáhnou do pochmurného světa hlavního hrdiny.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má výborný spád a opírá se o skvělé, přirozené dialogy, díky nimž postavy (zejména Tomáš a Honza) působí jako z masa a kostí. Občas se však objevují mírně kostrbaté nebo přepjaté metaforické obraty (např. „cesta připomínala zarudlou jizvu na zádech obří žáby“), které trochu strhávají pozornost – což ostatně v textu vtipně glosuje i samotný Honza. Po formální stránce by textu velmi prospěla pečlivá korektura: chybí čárky u oslovení, pletou se zájmena „ji/jí“ a „mi/my“, občas nesedí shoda podmětu s přísudkem („děti měli“) nebo přechodníky. Také vynechávání „j“ ve slově „jsem“ (psáno jako „sem“) v přímé řeči občas působí spíše jako překlep než záměr, ale to jsou jen drobné vady na kráse jinak výborně napsaného díla.
Celkové hodnocení:
„Rudý kopytník“ je vynikající psychologické drama, které svým rozsahem, propracovaností postav a stavbou děje sahá až na pomezí novely. Dokázal jste stvořit nejednoznačného hrdinu, jehož selhání, sobectví, ale i pokřivenou otcovskou lásku čtenář s napětím sleduje až do samého konce. I přes drobné gramatické nedostatky a občasnou metaforickou přezdobenost jde o mimořádně zralý a hluboký text, který ve čtenáři ještě dlouho rezonuje. Rozhodně v psaní pokračujte, máte obrovský cit pro psychologii postav, dialogy a budování dramatického oblouku!