Petra vytáhla papírový kapesníček a otřela si čerstvé slzy „Děkujeme. Znám paní Vrchlickou. Samozřejmě, že věc urovnáme. Psychologa pečlivě zvážíme. Vlastně ne. Domluvíme schůzku,“ dodala kvapně. „Manžel říká pravdu. Nevím o ničem, co bych sama doplnila. Tadeáš je zlatíčko. Nechápu to. Opravdu myslíte, že stojí i za těmi dřívějšími incidenty, paní Fialová?“
„Já osobně ano, ale nechci do toho příliš zabředávat, tedy za předpokladu, že k situaci přistoupíte opravdu zodpovědně. Tadeáš je bystrý chlapec, ačkoliv v té matematice trochu tápe. Mám ho ráda. Je vnímavý, nestraní se kolektivu. Do hlavy mu ale nevidíme. Dětská duše, to je komplikované místo plné tajemství.“
Po další čtvrt hodině, během níž se rozhovor dostal ke svému závěru, si paní Fialová na nos opět nasadila odložené dioptrické brýle a postavila se.
„Děkuji za váš čas, přístup a ochotu spolupracovat, vážení rodiče. Jak jsme si řekli. Návštěvu psychologa neodkládejte a doložte prosím svůj záměr písemnou zprávou z vyšetření.“
„I já vám děkuji a pevně věřím, že po prázdninách se vše vrátí do starých kolejí,“ dodal pan Strakatý.
Rudý kopytník III.
Seděl na posteli v ložnici, ruce na kolenou a koukal do zdi. Čas byl podivně zabrzděný. I ten zatuchlý vzduch visel v místnosti, jako zapáchající cestující v přeplněné tramvaji, který se člověku ustavičně lepí na záda. Otevřel by okno, ale nedokázal se přinutit vstát. Cítil její pohled na zátylku. Neohlédl se. Trpělivě čekal na to, co bylo nevyhnutelné.
„Budeme o tom spolu mluvit, nebo budeš koukat do zdi a mlčet jako celou cestu domů,“ ptala se Petra mrazivě chladným polohlasem.
„O čem chceš mluvit?“ koukal stále před sebe. „Dostali jsme notičky, ne? Omluvili jsme se tý holce, její matce a mladej půjde k panu odborníkovi. Hotová věc.“
Přistoupila k oknu a otevřela jednu okenici. Příjemný jarní vánek začal zlehka natřásat záclonu. Viděla Tadeáše dole na zahradě. Hrál si, pobíhal a vydával zvuky oznamující výbuchy, střelbu a nářek imaginárních padouchů v posledním tažení.
„Ty dobře víš, že tohle nebylo poprvé,“ pohlédla na něj úkosem. „V té sborovně jsme lhali.“ Otočila se k němu s rukama v bok „Oprava. Lhal jsi ty.“
„Lhal, ale ty si se stala součástí tý lži, ne?“
„Co jiného mi zbývalo?“
„Jen se nedělej, Petro,“ poposedl si na posteli a konečně s ní navázal oční kontakt. „Ty sama,“ ukazoval na ni prstem „by si udělala první i poslední, pokud de o ochranu Tadeáše.“
