Tomáš i Petra napjatě čekali.
„Děti měli hodinu tělocviku na venkovním školním hřišti. Hrála se vybíjená. Hned za plotem hřiště se strhla opilecká rvačka dvou mužů. Vulgarismy, kopance, rány pěstí. Tělocvikář začal děti zcela logicky zahánět zpět do prostor školy a obratem vytočil číslo městské policie. Tadeáš ale zůstal stát jako přikovaný. Pozoroval tu přízemní rvačku a ignoroval opakované výzvy tělocvikáře. Ten tedy následně zvýšil hlas a Tadeáše doslova odtáhl. Během další hodiny, tentokrát matematiky, kterou jsem vyučovala přímo já, se Tadeáš choval zvláštně.“
„Jak zvláštně?“ zeptala se Petra.
„Neměl připravené pomůcky ani učebnice. Seděl, koukal do okna, nereagoval na úlohy zadané na tabuli. Snažila jsem se ho verbálně přimět ke spolupráci a zeptala se, zdali ho něco netrápí. Najednou, z čista jasna, se zvedl, došel k vedlejší lavici a praštil spolužačku Alenku Vrchlickou přes nos. Dívce se spustila krev.“
Petra si dala ruce před ústa. Tomáš si poposedl.
„Musím se zeptat. Vykazuje doma Tadeáš znaky agresivity?“ navázal na řeč učitelky výchovný poradce. „Má nějaké problémy, nebo, a promiňte mi ten dotaz, máte problémy vy dva? Hádky, alkohol, nějaké rodinné trauma, nedávné úmrtí? Cokoli.“
Tomáš koukl na Petru. Dva páry očí se střetly a mezi nimi poletovala jediná vzpomínka. Bylo mu jasné, že Petra myslí na to samé. Na tajemství za zamčenými dveřmi, ke kterým měli klíč jen oni dva. Na Švédsko. Potřeboval nad tím získat kontrolu. Zamknout na další západ.
„Ne. Nic, co by stálo za řeč. Moji rodiče umřeli ještě před tím, než se Tadeáš narodil. Alkohol? Tak nějak normálně. Rád si dám pivo, ale na kluka neřvu, nemlátím ho. Občas mezi mnou a manželkou dojde k nějaký slovní výměně, ale to je přece normální, ne? Kluk se chová krásně i k nám. Fakt si to nedokážu vysvětlit. Asi ňákej zkrat. Je mi to strašně líto, nám oboum,“ chytl Petru intuitivně za ruku.
„Já bych to zase tolik neeskaloval,“ mírnil situaci výchovný poradce „Šlo spíše o facku, než o ránu pěstí a nos není zlomený. Tadeáš se zkrátka trefil, ale paní Fialová má pravdu. Musíte to důsledně řešit. Tím míním ihned. V první řadě navrhuju schůzku s rodiči té dívky a pak? Začínají jarní prázdniny. Zvažte návštěvu dětského psychologa. Dám vám kontakt na jednoho výborného.“
Nápad – ★★★★★
Zvolil jste mimořádně silné a morálně ambivalentní téma, které je zpracováno s obdivuhodnou hloubkou. Nelineární kompozice, v níž postupně skládáme střípky rodinné tragédie napříč ročními obdobími, funguje naprosto skvěle a udržuje čtenáře v neustálém napětí. Psychologická linka přenosu agrese z otce na syna (od hádky ve Švédsku a zašlápnuté myši až po finální tragédii v lese) je vystavěna velmi uvěřitelně. Závěrečný epilog s nalezenou šňůrkou od tepláků je pak naprosto mistrovskou a nepředvídatelnou tečkou, která dodává příběhu naději na katarzi.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra vašeho textu je doslova hmatatelná, dusivá a nesmírně pohlcující. Dokážete mistrně vykreslit jak plíživé napětí nefunkčního manželství a sociální frustraci, tak mrazivou hrůzu v bukovém lese. Kontrast mezi zdánlivě obyčejným venkovským životem (nákupy u Honzy, sekání trávy, pivo) a temným tajemstvím funguje na výbornou. Pasáže ze Švédska i deštivý převoz policejním autem mají až filmovou kvalitu a zcela čtenáře vtáhnou do pochmurného světa hlavního hrdiny.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má výborný spád a opírá se o skvělé, přirozené dialogy, díky nimž postavy (zejména Tomáš a Honza) působí jako z masa a kostí. Občas se však objevují mírně kostrbaté nebo přepjaté metaforické obraty (např. „cesta připomínala zarudlou jizvu na zádech obří žáby“), které trochu strhávají pozornost – což ostatně v textu vtipně glosuje i samotný Honza. Po formální stránce by textu velmi prospěla pečlivá korektura: chybí čárky u oslovení, pletou se zájmena „ji/jí“ a „mi/my“, občas nesedí shoda podmětu s přísudkem („děti měli“) nebo přechodníky. Také vynechávání „j“ ve slově „jsem“ (psáno jako „sem“) v přímé řeči občas působí spíše jako překlep než záměr, ale to jsou jen drobné vady na kráse jinak výborně napsaného díla.
Celkové hodnocení:
„Rudý kopytník“ je vynikající psychologické drama, které svým rozsahem, propracovaností postav a stavbou děje sahá až na pomezí novely. Dokázal jste stvořit nejednoznačného hrdinu, jehož selhání, sobectví, ale i pokřivenou otcovskou lásku čtenář s napětím sleduje až do samého konce. I přes drobné gramatické nedostatky a občasnou metaforickou přezdobenost jde o mimořádně zralý a hluboký text, který ve čtenáři ještě dlouho rezonuje. Rozhodně v psaní pokračujte, máte obrovský cit pro psychologii postav, dialogy a budování dramatického oblouku!