Rudý kopytník II.
Očka plastové kočky stojící na bílém parapetu poletovala sem a tam. Zleva doprava, přesně dle dikce neúprosně plynoucích vteřin. Do míst, kde je břicho, byl vsazen ciferník. V levém rohu ředitelny visel portrét presidenta. Seděli na měkkých židlích před velkým konferenčním stolem. Tadeáš čekal v družině.
Třídní učitelka, paní Fialová, seděla naproti. Tvářila se neurčitě, možná trochu tajemně. Soudce v bílých šatech, pomyslil si Tomáš. Výchovný poradce stál vedle stolu a usrkával kávu. Ředitel nebyl přítomen. Prý neodkladná služební cesta.
„Jsem nesmírně ráda, že dorazili oba rodiče,“ začala paní Fialová, které navzdory pokročilejšímu věku nechyběla elegance. „Tohle je výchovný poradce, pan Lumír Strakatý.“
„Těší mě,“ řekl plešatý muž středního věku, který odložil šálek a podal ruku Petře a pak i Tomášovi.
„Asi bude nejlepší, když přejdu rovnou k jádru problému, vážení rodiče,“ vypustila učitelka bez zdržování a sundala si dioptrické brýle. Letmý úsměv starší ženy záhy ustoupil.
„Asi před dvěma týdny došlo k poškození sociálního zařízení na chlapeckých záchodech. Někdo utrhl záchodové prkénko a pomočil podlahu. Stalo se tak během vyučovací hodiny. Po konzultaci s učiteli jsme došli k závěru, že jediný, kdo dostal v dané hodině povolení na návštěvu toalet, byl váš syn.“
Oba rodiče upřeně hleděli na paní Fialovou.
„Viděl ho někdo při tom? Přiznal se?“ vyptával se Tomáš.
„Ne, ale z logiky věci…“
„Tak to ne,“ zarazil učitelku Tomáš. „O čem se tady vlastně bavíme? Kluk se nepřiznal, ani ho přitom nikdo nechytil za ruku. A vůbec, proč se to řeší až teď?“
„Klid. Právě pro nedostatek důkazů jsme vás ani nekontaktovali,“ pokračovala paní Fialová „ale bohužel je toho trochu víc. Řetězec událostí se spojil, abych to upřesnila. Když dovolíte, budu pokračovat.“
Jelikož nikdo nevydal ani hlásku, ujala se učitelka opět slova. „Před měsícem byl Tadeáš poslán do kabinetu. Měl přinést vycpaného racka. Učíme tímhle způsobem děti samostatnosti. Tadeáš úkol splnil. Odemkl, nalezl inkriminovaného opeřence, zamkl a donesl jej do třídy. Během přestávky do kabinetu vešla paní Stružná, učitelka přírodovědy. Model lidské kostry byl povalený. Lebku někdo ukopl.“
Tomáš už se nadechoval, ale paní Fialová ho gestem ruky zarazila „V tu samou hodinu, se do kabinetu dostali další dva žáci. Starší žáci. Tvrdili, že kostra byla v pořádku. Tadeáš nám řekl úplně to samé. Ani v tomto případě nešlo na nikoho ukázat prstem. Nicméně dnes, krátce před desátou hodinou, došlo k situaci, kterou nelze ledabyle přejít. Vlastně jde o závažný problém.“
Nápad – ★★★★★
Zvolil jste mimořádně silné a morálně ambivalentní téma, které je zpracováno s obdivuhodnou hloubkou. Nelineární kompozice, v níž postupně skládáme střípky rodinné tragédie napříč ročními obdobími, funguje naprosto skvěle a udržuje čtenáře v neustálém napětí. Psychologická linka přenosu agrese z otce na syna (od hádky ve Švédsku a zašlápnuté myši až po finální tragédii v lese) je vystavěna velmi uvěřitelně. Závěrečný epilog s nalezenou šňůrkou od tepláků je pak naprosto mistrovskou a nepředvídatelnou tečkou, která dodává příběhu naději na katarzi.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra vašeho textu je doslova hmatatelná, dusivá a nesmírně pohlcující. Dokážete mistrně vykreslit jak plíživé napětí nefunkčního manželství a sociální frustraci, tak mrazivou hrůzu v bukovém lese. Kontrast mezi zdánlivě obyčejným venkovským životem (nákupy u Honzy, sekání trávy, pivo) a temným tajemstvím funguje na výbornou. Pasáže ze Švédska i deštivý převoz policejním autem mají až filmovou kvalitu a zcela čtenáře vtáhnou do pochmurného světa hlavního hrdiny.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má výborný spád a opírá se o skvělé, přirozené dialogy, díky nimž postavy (zejména Tomáš a Honza) působí jako z masa a kostí. Občas se však objevují mírně kostrbaté nebo přepjaté metaforické obraty (např. „cesta připomínala zarudlou jizvu na zádech obří žáby“), které trochu strhávají pozornost – což ostatně v textu vtipně glosuje i samotný Honza. Po formální stránce by textu velmi prospěla pečlivá korektura: chybí čárky u oslovení, pletou se zájmena „ji/jí“ a „mi/my“, občas nesedí shoda podmětu s přísudkem („děti měli“) nebo přechodníky. Také vynechávání „j“ ve slově „jsem“ (psáno jako „sem“) v přímé řeči občas působí spíše jako překlep než záměr, ale to jsou jen drobné vady na kráse jinak výborně napsaného díla.
Celkové hodnocení:
„Rudý kopytník“ je vynikající psychologické drama, které svým rozsahem, propracovaností postav a stavbou děje sahá až na pomezí novely. Dokázal jste stvořit nejednoznačného hrdinu, jehož selhání, sobectví, ale i pokřivenou otcovskou lásku čtenář s napětím sleduje až do samého konce. I přes drobné gramatické nedostatky a občasnou metaforickou přezdobenost jde o mimořádně zralý a hluboký text, který ve čtenáři ještě dlouho rezonuje. Rozhodně v psaní pokračujte, máte obrovský cit pro psychologii postav, dialogy a budování dramatického oblouku!