„Jak to myslíš?“
„Tak, jak to říkám. Začnu u sebe,“ vytáhl krabičku a hodil ji do sněhu.
„Hm. Odvážný krok, Tomáši.“
„To je teprve začátek. Věř mi. Já na sobě zapracuju. Prostě musím.“
Dala mu pusu na tvář a chytla ho za ruku. A tak tam tiše seděli, odevzdáni do náruče budoucnosti, která si tolik libuje v letmých náznacích.
Rudý kopytník I.
Vibrace mu v pravidelných vlnách projížděly stehnem. Proč teď? Proč, když je zrovna tady? Určitě zase ti šmejdi s nabídkou super výhodného pojištění nebo nějakou jinou srágorou. Opatrně zajel k okraji vysokého kovového regálu, pustil madlo elektrického paletového vozíku a vytáhl z boční kapsy pracovní kombinézy telefon. Koukl na displej, přejel po něm prstem a vydal se k halovým vratům.
„Kam jdeš, Tomáši?“ hulákal na něj kolega.
„Telefon! Žena! Asi je to důležitý, Karle! Buď od tý lásky a dovez ty naložený součástky do bloku D! Dík!“
Zavřel za sebou, vyndal si špunty z uší, vložil si sáček do úst, opřel se zády o zeď a zvolil možnost zpětného volání.
„Promiň, na hale je strašnej rámus. Co se děje?“
„Volali ze školy. Nemusíš panikařit. Tadeáš je v pořádku, ale máme si ho dnes vyzvednout dřív a při té příležitosti se dostavit do ředitelny.“
„A proč? V kolik?“
„Ve dvanáct. Máme tam být oba. Můžeš si teda zařídit volno? Bude stačit hodinka, možná dvě. Volala jsem Romaně. Sveze mě tam. Já pak s Tadeášem pojedu autobusem domů. Máme tě vyzvednout v práci, Tomáši?“
„Ne, ne. Ser na to. Beru volno hned. Bude čtvrt. Ke škole to mám pěšky tak půl hodiny. Akorát. Procházka mi bodne. A víš co? Zpátky už se nevrátím. Je pátek, ne? Udělám si prodlouženej víkend. Děckám začíná jarní voraz. Třeba něco s Tadeášem podniknem. Pořád otravuje s tím, že musíme postavit budku pro ptáky. V sobotu máknu okolo baráku. Co říkáš?“
„To zní skvěle, Tomáši,“ neskrývala radost.
„Fajn. Uvidíme se za chvilku. Pa.“
Sprchu vynechal. Chtěl mít časový náskok a spěch, by ho stejně zase obalil potem. Vzal to zkratkou přes park. Sladká vůně kvetoucích magnolií mu zalila tělo příjemným pocitem. Při pomyšlení na volný zbytek dne, se jeho nálada zlepšila ještě víc. Jen si lámal hlavu s tou nečekanou schůzkou. Nějaká epidemie? Možná vši! Nebo se stal Tadeáš obětí šikany? Zvědavost dodávala palivo jeho chůzi. Ať už jde o cokoliv, hlavně, aby to bylo za nima. V hlavě se mu rodil krásný nápad. Odpoledne by mohl vzít Petru a Tadeáše ven. V hospodě U sedmé pípy si můžou dát pivo. Hned vedle je dětské hřiště. Přidal do kroku.
Nápad – ★★★★★
Zvolil jste mimořádně silné a morálně ambivalentní téma, které je zpracováno s obdivuhodnou hloubkou. Nelineární kompozice, v níž postupně skládáme střípky rodinné tragédie napříč ročními obdobími, funguje naprosto skvěle a udržuje čtenáře v neustálém napětí. Psychologická linka přenosu agrese z otce na syna (od hádky ve Švédsku a zašlápnuté myši až po finální tragédii v lese) je vystavěna velmi uvěřitelně. Závěrečný epilog s nalezenou šňůrkou od tepláků je pak naprosto mistrovskou a nepředvídatelnou tečkou, která dodává příběhu naději na katarzi.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra vašeho textu je doslova hmatatelná, dusivá a nesmírně pohlcující. Dokážete mistrně vykreslit jak plíživé napětí nefunkčního manželství a sociální frustraci, tak mrazivou hrůzu v bukovém lese. Kontrast mezi zdánlivě obyčejným venkovským životem (nákupy u Honzy, sekání trávy, pivo) a temným tajemstvím funguje na výbornou. Pasáže ze Švédska i deštivý převoz policejním autem mají až filmovou kvalitu a zcela čtenáře vtáhnou do pochmurného světa hlavního hrdiny.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má výborný spád a opírá se o skvělé, přirozené dialogy, díky nimž postavy (zejména Tomáš a Honza) působí jako z masa a kostí. Občas se však objevují mírně kostrbaté nebo přepjaté metaforické obraty (např. „cesta připomínala zarudlou jizvu na zádech obří žáby“), které trochu strhávají pozornost – což ostatně v textu vtipně glosuje i samotný Honza. Po formální stránce by textu velmi prospěla pečlivá korektura: chybí čárky u oslovení, pletou se zájmena „ji/jí“ a „mi/my“, občas nesedí shoda podmětu s přísudkem („děti měli“) nebo přechodníky. Také vynechávání „j“ ve slově „jsem“ (psáno jako „sem“) v přímé řeči občas působí spíše jako překlep než záměr, ale to jsou jen drobné vady na kráse jinak výborně napsaného díla.
Celkové hodnocení:
„Rudý kopytník“ je vynikající psychologické drama, které svým rozsahem, propracovaností postav a stavbou děje sahá až na pomezí novely. Dokázal jste stvořit nejednoznačného hrdinu, jehož selhání, sobectví, ale i pokřivenou otcovskou lásku čtenář s napětím sleduje až do samého konce. I přes drobné gramatické nedostatky a občasnou metaforickou přezdobenost jde o mimořádně zralý a hluboký text, který ve čtenáři ještě dlouho rezonuje. Rozhodně v psaní pokračujte, máte obrovský cit pro psychologii postav, dialogy a budování dramatického oblouku!