V dopisech začínal vynechávat Tadeáše. Všiml si toho relativně nedávno. O Petru se naopak zajímal až obsedantně, jelikož vlastní rodiče se k ní kvůli udržování styku s vězněným manželem obrátili zády. Finanční tíseň, dítě na krku, barák, do kterého zatéká střechou. Tak rád by tam byl a se vším pomohl. Sžírala ho bezmoc, vztek i sebelítost. Přesto si během posledního měsíce usmyslel, že i k tomuto masivnímu zámku nalezne adekvátní klíč. Pojištění pro případ smrti uzavřené krátce po sňatku. Tak zněl název řešení. Důmyslného řešení, které by existenční situaci Petry mohlo vyřešit. Pomohlo jí postavit se zase na nohy. Se zaujetím si prohlížel úzký kovový profil u stropu, v levé části cely, na němž byla uchycena šedivá matná fólie sloužící jako posuvný závěs na záchod. Nebyl si jistý pouze úzkou šňůrkou od tepláků a svou hmotností. Měl by omezit jídlo, což vzhledem ke zdejší gastronomické nabídce jistě nebude problém.
Radikální krok, vyžadoval i provedení určitých mezikroků. Vizitku s telefonním číslem a jménem Vilém Koutný použil jen jednou, krátce po nástupu do výkonu trestu. Rychlý, značně rozpačitý telefonát. Co však Tomáš nedokázal vyjádřit slovy, to zvládl přenést na papír. Korespondence mezi ním a farářem z Dolních Luk trvala asi půl roku. Cítil nutkání vypovědět svůj životní příběh i někomu cizímu, komu však mohl věřit. Blížil se zase březen a Tomáš věděl, že ze sebe musí dostat všechno.
Jaro VIII.
Dorazil za týden. Místnost pro návštěvy byla vyhrazena jen pro ně. Vilém neskrýval překvapení. Štíhlý, leč urostlý muž s hustými tmavými vlasy, kterého poznal ve Švédsku, byl pryč. Před ním stál pohublý člověk, do jehož dlouhých vlasů se vplétalo stříbro. Vřelé přivítání zahrnovalo podání rukou a vzájemné objetí. Po krátkých žoviálních výměnách si oba sedli naproti sobě a nad šálky teplého čaje započal Tomáš své vyprávění. Věděl přesně, co chce říct a jak to říct. Nevynechal žádný detail a byť pro návrat do lesa stojícím za dětským hřištěm musel vynaložit značné úsilí, učinil tak s odhodláním. Vilém se po celou dobu držel za hladce oholenou bradu, naslouchal každému slovu a bedlivě pozoroval tu zlomenou duši před sebou. Příběh skončil a prostor ovládlo ticho.
