„Přestaň vést takový řeči. Jsi vedle. Ve skutečnosti ste si dost podobný. Minimálně pokud de o zálibu v těch blbejch metaforách a básnickejch obratech. Kdo to má pořád poslouchat? Skřípe to. No a co? Musíte najít to nejlepší možný mazivo, chápeš? Ta otravná rez se nakonec rozpustí, uvidíš. On to v sobě má. Tomáš se dokáže otevřít a vcítit se do druhejch. Když sem přišel o Silvu, byl prvním, kdo mě podpořil. Pomohl mi zařídit i pohřeb a všechno kolem.“
Opřel se dlaněmi o kolena, postavil se a vytáhl z kapsy klíčky. „Frantu ze školky vyzvedávám za hodinu. S tím nákupem tě hodím domů. Peníze si nech a kup Tadeášovi nějakou hračku. Nechci o tom diskutovat.“
Zvedl šálek a kopl do sebe zbytek kávy. „Uvař dobrou večeři, pošli kluka spát, hoď na sebe sexy prádlo a vůbec. Ty si ženská. Jak to máš s odvozem ze školy?“
„Romana Tadeáše přiveze, jinak pro něj jezdím autobusem.“
„Dobře. Připomeň jí toho Bílýho ďábla. Co to trestní oznámení? Myslím ty výhrůžky?“
„Ten šmejd Konečný ho stáhl. Tvrzení proti tvrzení.“
„Aspoň nějaká dobrá zpráva.“
Stála tam, jako opuštěná postavička apoštola v orloji.
„On se nezmění, Honzo. Po tom vyhazovu se přede mnou úplně uzamkl. Klíče zahodil někam do lesa.“
Popošel k ní a dal jí ruce kolem ramen. „Jestli to vidíš opravdu tak tragicky. Jestli fakt nevíš kudy kam a přijde ti, že to nikam nevede, proč do toho teda nehodíš vidle? Třeba ho rozvod donutí otevřít mozek.“
Oči měla zalité slanými slzami.
„Protože mi na něm hluboko v srdci pořád záleží.“
Jaro V.
Ta místnost s bílými stěnami mohla mít tak tři metry na šířku a čtyři na délku. Bzučivé hučení několika zářivek, jejichž mléčné světlo zalévalo stůl s počítačem a třemi židlemi, mu začínalo lézt na nervy. Z horního rohu na něj hledělo oko kamery. Připadal si nahý. Nikdo mu zatím nevysvětlil proč je tady, ačkoliv jeho mozkové závity pracovaly na plné obrátky. Měl se prý posadit a čekat, jak jej nadstrážmistr Martin Prchal informoval, než za ním zavřel dveře s kulatou klikou. Nedalo mu to. Rázoval od jedné stěny ke druhé. Nervy mu projížděly tělem jako mučivé elektrické výboje. Opřel se o zeď vedle malého radiátorů a pomalu sjel na zem. Dlážděná šachovnicová podlaha byla studená. Hleděl trpělivě na dveře na druhém konci místnosti a čekal. Rovnal si myšlenky, projížděl osu posledních událostí, snažil se navodit klid. Nejraději by si zapálil. Vytáhl krabičku s nikotinovými sáčky a jeden si vložil pod horní ret.
