„Co auto? Kšeft je uzavřenej?“
„Jo. Ten chlap říkal, že takhle pěkně zachovaná Felicie je dnes zázrak.“
„Lepší nějaká finanční injekce, než žádná,“ pronesl s úlevou Honza. „Jak si Tomáš zvyká. Chodí sem teď nějak málo.“
„To víš, dvanáctky čtyřikrát do týdne jsou záhul. Většinou pak jenom spí, ve volnu chodí do lesa, nebo kouká na televizi. A ta práce? Prostě obrovskej sklad. Překládání palet, balení zboží, vypomáhání na nakládací plošině. Plat je sotva poloviční, oproti tomu, co dělal předtím.“ Napila se kávy a neutrálním hlasem pokračovala „autobusový spoj do práce je fajn, ale po směně musí hodinu čekat na poslední autobus.“
Hanza si dal ruce do klína a předklonil se „co tvý rodiče? Nemůžou vás založit? Vím, že vztahy tam jsou napružený jako kšandy, ale pořád to jsou lidi, kteří tě přivedli na svět.“
„Vztahy jsou doslova v troskách Honzo. Nikdy mi neodpustí, že sem zahodila život s Tomášem. To bych ho musela opustit, vzít Tadeáše a vrátit se do města. Dala si hlavu do dlaní „někdy si říkám, že bych to měla udělat. Tomáš už nikoho nemá, ke všemu se staví ofenzivně a barák odmítá prodat, protože vzpomínka na rodiče. Barák, do kterýho střechou zatéká.“
„On tě teď hrozně moc potřebuje, Petro. Na ty blbý věci prostě musíte hodit deku.“
Okamžitě vzhlédla „takže s tebou mluvil o Švédsku? Aspoň, že s někým. Na náš vztah kašle, ale s cizíma probírá všechno. Promiň Honzo. To nebylo osobní.“
Vstala, procházejíce se před televizí sem a tam, jako lvice v kleci. „Já už mu dala všechno a on to nikdy neocenil. Mám taky svoje limity. Nemůžu mu pořád foukat bolístky. Vysává mi to poslední zbytky energie. Je chytrej. Copak nevidí, jak nestabilní je ta plošina, na který stojí?“
„Vy dva mi připomínáte mi obrovský plamen a přidušený ohýnek v krbu,“ řekl Honza. „On nutně potřebuje vítr.“
„Tak mu ho dodej Honzo. Já už mám plíce prázdné.“
„Jak? Tohle si přece musíte vyřešit sami mezi sebou, už kvůli tomu klukovi. Nemůžu bejt současně vrbou a ještě manželským poradcem pro vás dva, nebo jak se tý vymoženosti nadává.“
Přisedla si zpátky, vzala šálek do dlaní, dlouze se napila a zavřela oči. „Moje pokusy odvál čas, snaha se pokaždý roztříští o zeď, o němou, do sebe obrácenou zeď. V lese je mu líp než se mnou. Odháním ho tím, že ho chci mít nablízku.“ Rozpačitě se zasmála „není to ironie? On v tom lese jednou zůstane. Nenajde cestu ven. Ani nebude chtít ven. Sedne si na pařez, nechá se obrůst kořeny, zamaskovat kapradím a větvemi. Splyne s okolím. Máš jenom částečnou pravdu, Honzo. Já sem opravdu oheň, ale on je troud, který se ohně bojí.“
