Pan Konečný se rukama opřel o vůz a mírně se zaklonil.
„To bych vám nedoporučoval. Výhrůžky ani případné násilí nic nevyřeší. Naopak. Akorát si přitížíte.“
„Sedni do toho auta a okamžitě vypadni z mýho pozemku, hajzle.“
Neprotestoval.
Stála na zahradě, ruku kolem ramen Tadeáše. Loďka netečně odpočívala v sudu obrácená na bok. Zastavil se před nimi, pohled obrácený dolů do trávy.
„To byl Konečný. Dal mi padáka.“
Otočila Tadeáše tváří k sobě. „Co budeme dělat teď?“
Podzim III.
Listopad oděl přírodu do žluté, hnědé a černé. Jemné mrholení navozovalo dojem soustavně pracujícího nebeského rozprašovače. Malé kapičky, přefiltrované mračny, sebou nesly vůni prokypřené půdy a nakyslou chuť zetlelých ovocných plodů. Byla už v půli cesty, na sobě světlou bundu, tmavě modré kalhoty a obuv s pevnou špičkou. Zem měla měkkou, vlhkou a místy mazlavou konzistenci. Dávala pozor, aby neuklouzla. Přešla silnici a došla před krám. Otevřít ale nestačila. Honza jí vyšel v ústrety.
„Petro, říkal jsem ti, že stačí zavolat a já ti nákup dovezu. Je to maličkost. Přeci se sem nebudeš tahat pěšky, nehledě na to zrádný počasí,“ prohlížel si kobaltově šedou oblohu. „Pojď dovnitř,“ řekl ustaraným hlasem a tělem zajistil otevřené dveře, aby mohla projít.
„Já ti samozřejmě děkuju Honzo, ale potřebuju si občas vyčistit hlavu a protáhnout nohy. Procházka na vzduchu je ideální volba,“ trpělivě vysvětlovala, zatímco se natočená bokem protáhla do vnitřních prostor obchodu.
Honza se ale tak snadno umlčet nedal. „Neblázni. Z tý vlhký mlhy, co padá na zem, bude zanedlouho průtrž mračen a určitě máš sebou pořádně dlouhej nákupní seznam, jak se na správnou ženskou sluší. Tím myslím, že tě nenechám tahat se s narvanou taškou do toho pekelnýho kopce.“
Petra si stáhla gumičku z vlasů, párkrát s nimi prohodila ve vzduchu a opět je stáhla do culíku. „Ujišťuju tě, že ten seznam moc dlouhý nebude.“
Uvědomil si nevhodnou formulaci. Váhavě k ní přistoupil, jednou rukou se škrábal na hlavě a druhou jí položil na rameno. „Dáš si kafe?“
Nejprve jí chvilku nechal čekat v přízemí, protože trval na tom, že musí ustlat postel. Pak Petru pozval nahoru a sám zase seběhl dolů připravit dvě kávy. Petra pochválila jeho elán a očividnou fyzickou kondici. Hned se začal červenat jako rak v hrnci s horkou vodou.
Seděli v patře na malém, tmavou koženkou potaženém gauči. Ze dvou šálků na konferenčním stolku stoupala pára. Ztišená televize do éteru vysílala nesourodé obrázky nějakých dvou policistů, co vyslýchali malého muže s kudrnatými vlasy. Absence zvuku propůjčovala výjevu v obrazovce podobu zvláštní němé grotesky.
