Honza si založil ruce a nadmul se jako páv. „Nedělej ze mě dědka, smrkáči. Je mi pětapadesát a mám malýho kluka. Ale jinak máš asi pravdu, to zase jo. Bylo by možná fér, kdyby ti šťastnější občas podstrčili nějaký to eso, těm méně šťastným.“
„Přesně o tom mluvím,“ kýval Tomáš spokojeně hlavou a vytáhl z basy jednoho Bílého ďábla. „Jsme v tom úplně sami, kamaráde. Odkázaný jeden sami na sebe. Čekat, že se z nebes snese nějaká pracka a pomůže ti vstát, je totálně naivní.“
Honza se taky natáhl pro pivo. „Viděl si Romanu?“
„Ne. S Tadeášem sme odešli ještě před tím, než dorazila. Dámská jízda. Určitě teď obě kempují v kuchyni a Petra jí vykládá, jakej sem magor. Musí toho bejt plná, protože sme o tom od návratu ze Švédska nemluvili.“
„Rozumim. Zase přikládáte uhlí pod sopku, co?“
„Nechej si ty narážky a radši mi řekni, proč tě zajímá Romana.“
„Prostě tak, no. Jen se ptám. Je pomalu v mým věku, je sama, má ráda country…“
„…a pivo chlastá s větší vervou, než my dva dohromady,“ doplnil výčet Tomáš. „To ti taky určitě imponuje,“ řehtal se Tomáš nahlas.
„Já jen nechápu, proč Romana bere Bílýho ďábla ve městě od toho zloděje, když já ho tady mám za daleko výhodnější cenu.“
„Jasný Honzo. Určitě by si jí chtěl taky něco ukázat ze svýho kuchařskýho umění. Ideálně tvou vyhlášenou specialitu.“
„A jakou?“
„Přece rozpálenou pánev a na ní dvě volský oka s pořádnou opečenou klobásou,“ svíjel se Tomáš smíchy.
„Že sem radši nedržel hubu,“ řekl Honza a začal sklízet talíře. „Dám zbytek do lednice. Sice už to pak nebude ono, ale ráno si maso můžeš přihřát. Gril nechám venku. Zítřek pořád platí? Myslím tvoje zásadní rozhodnutí. Já jen abych věděl, jestli to ještě potáhnem, nebo zaženeme ty dva pacholky do postele a kouknem, co běží v bedně.“
„Platí,“ odpověděl Tomáš a odpálil oharek do tmy. „Snídaně ala steak? To si nechám líbit.“ Sedl si zase na židli, přičemž si nepřítomným pohledem prohlížel prkna podlahy. „Víš, tam ve Švédsku.“
„Co, ve Švédsku? Klidně se vymáčkni. Času máme dost.“
„Ale nic. Pusť to z hlavy.“ Dlouze se napil z lahve. „Zítra mě čeká krásný den.“
Podzim II.
Malá loďka vyřezaná z kůry borovice se hnala korytem lesní říčky. Nechyběla jí ani stěžeň z klacíku, plachta vyrobená z dubového listu a spousta dalších detailů, včetně maličkých schůdků spojujících příď s hlavní palubou. Na takové titěrné maličkosti si Tomáš potrpěl. Blížil se mírný svah, což znamenalo vyšší rychlost pro loďku. Tadeáš běžel po břehu, pár metrů před ní, a když mu přišlo, že loďka pluje až příliš rychle, strčil svou žlutou holínku do vody, aby vytvořil improvizovaný zátaras. Loďku vytáhl, chvilku si jí prohlížel, pak jí opět umístil na hladinu a dal si další kolo závodu. Tomáš musel natáhnout krok. Děti jsou zvláštní div přírody. Menší, lehčí, očividně i slabší, ale energie mají víc, než tři dospělé osoby spojené dohromady. Napadlo ho, že mít ještě jedno, tak mu do roka hrábne. A co teprve dvě další! V duchu obdivoval rodičovské páry, jež podobné životní výzvy zvládají a přitom bedlivě sledoval pobíhajícího Tadeáše.
