„Ty všechno zlehčuješ,“ mávl Tomáš vidličkou s napíchnutým kusem masa.
„Nemáte chlastat, když to neumíte. Co říkáš na maso?“
„Vaření ti de podstatně líp, než rozdávání rad.“
„Nevim, co na to říct. Tys byl vždycky zajímavej úkaz, Tomáši. Už jako kluk. Klidná jezerní hladina, která odolává všemu kolem. Znenadání ale přijde pád malýho šutru a namísto neškodnýho zčeření rozpoutáš úplný vlnobití. Máte o problémech mluvit častějš a pravidelně. Jenže to ne. Měsíce tu doutnající sopku živíte a s podivem pak čumíte na explozi.“
„Možná,“ odmlčel se Tomáš. „Já prostě nemám rád konflikty.“
„A kdo je má rád? O tom to ale přeci taky je. To si měl radši žít jako poustevník. Obklopit se dobytkem, pít čaje z plechovýho hrnku, po ránu dojit krávy a mít zbytek světa na háku. A vůbec. K čemu se snažím, když s ní odmítáš mluvit. Vždycky sem nakráčíš s pohromou v zádech, ale na moje rady pak stejně dlabeš.“
Tomáš vstal, upravil si kšiltovku, dal ruce do kapes, popošel k zábradlí a zadíval se do tmy, kterou občas prořízla světla projíždějících aut. Z horního patra obchodu, jež Honzovi současně sloužilo jako byt, se ozývaly nadšené dětské hlasy.
„Doufám, že na tom PlayStationu nahrajou brutální krvárny, Honzo.“
„Kdepak. Nějakej robůtek, co cestuje po různejch světech a zachraňuje svoje kámoše,“ vysvětlil a utřel si ubrouskem mastnotu z úst. „Já těmhle vymoženostem hovno rozumim. Koupil sem ten krám v bazaru a hru mi doporučil maník za kasou. Ještě máš v zásobě další zážitky z ráje?“
„Vlastně jo. Pokec s flanďákem. Krátce před odjezdem mi dokonce vnutil vizitku, kdybych se prej cejtil nejhůř.“
Při té větě se Tomáš musel zasmát. Smál se i jeho hostitel.
„Takovej neznaboh jako ty. To musel bejt výživnej rozhovor.“
„Klasika,“ souhlasil Tomáš. „Na moje rouhačský pravdy, měl svoje vlastní. ‚Bůh za zlo světa nemůže, všichni máme svobodnou vůli a stejný šance‘. Prostě typický vyhejbavý odpovědi, který následujou, když před podobnýma lidma vytasíš sračky, ve kterejch se svět topí.“
„Na tom něco je, ne?“ drbal se Honza ve vousech. „Všichni máme na začátku stejný karty a záleží jenom na nás, jak s nima naložíme.“
Tomáš se otočil, zapálil si cigaretu a opřel se zády o dřevěné zábradlí.
„To myslíš fakt vážně? Koukám, že stáří nutně neznamená moudrost. Zkus něco podobnýho nadhodit civilistovi v Severní Koreji, černochovi z předměstí Bronxu nebo děcku, který se narodí s rakovinou, protože si matka během těhotenství střílela svinstvo do žil. Krásný karty. Jen, co je pravda. Kdepak,“ vypustil Tomáš společně s obláčkem kouře. „Pochybuju o existenci stvořitele, protože dle těhle zvrácenejch pravidel, by musel sázet lidi bez rozmyslu tam, kam se mu zrovna zlíbí a bylo by mu úplně fuk, jestli v daným místě zrovna zuří válka. Ne, Honzo. Poletujem si v temnotě, dokud naší duši nějaká prokletá síla nechytí za pačesy a nevrazí do kusu masa,“ ukazoval na talířek s vyhladnutým hovězím „aniž by se nás laskavě zeptala, jestli o takovou poctu vůbec stojíme.“
