„Čili si za smrt Anežky mohou sami? Ano, ta dívka měla jméno.“
„Blbost těch lidí musela bejt potrestaná,“ odplivl si Tomáš. „Proč mám trpět jenom já? Kdykoliv dělám něco s dobrým záměrem, obrátí se to proti mě. Já chci slyšet aspoň jedno hřejivý slovo. Chci aspoň jednou vyhrát,“ vzlykal Tomáš „ale i když vyhraju, i když podstoupím tu největší oběť ze všech, tak vlastně prohrávám na plný čáře.“
Svěsil hlavu do dlaní a plakal. „Sem ten nejzbytečnější tvor na zemi, ale vy mi ani přesto nechcete dovolit odejít. Nechcete pochopit, že moje oběť byla aktem lásky. Bože. Ta krev. Byla o rok mladší, než Tadeáš, Viléme. Byla mladší a on jí prostě zabil.“
Farář obešel stůl a položil dlaň pravé ruky na rozechvělá záda.
„Každý na světě má svou cenu. Nikdo není zbytečný ani přebytečný. Kvalitu životů určují naše činy, Tomáši.“
Epilog
Seděl na posteli a prohlížel si šňůrku od tepláků, kterou ukradl ve vězeňských sprchách pouhý den před návštěvou Viléma. Dvě šňůrky jsou více, než jedna. Dal šňůrky vedle sebe, omotal konce kolem zápěstí na rukách, zatnul svaly a pnutím otestoval pevnost. To by asi šlo, napadlo ho. Myslel na dům s děravou střechou, na vyhaslá krbová kamna v obýváku, která pohltila modrou bundu a kalhoty. Alespoň se domníval, že to byla krbová kamna v obýváku. Na Petru myslel taky. Na její samotu a na Tadeáše, který tam žije s ní. Během prvních soukromých návštěv krátce po jeho uvěznění, se s Petrou dohodl, že dětský psycholog asi nebude dobrý nápad. Co kdyby Tadeáš prořekl něco nevhodného? Změna školy byla tudíž nevyhnutelná. Cesta do Dubic sice zahrnovala časné ranní vstávání a únavné odpolední dojíždění, ale pořád lepší, než škola, do které chodila Anežka Klíčová. Žádný psycholog, žádná kontrola, uvažoval Tomáš.
Z myšlenek ho vytrhlo kovové lomození. V okénku uprostřed bytelných dveří se objevila tvář dozorce. „Pan Luboš Chatrný se schůzkou souhlasí a ptá se, jestli vám bude vyhovovat zítřek. Mám schůzku potvrdit?“ Tomáš se nejdříve podíval na úzký kovový profil nad záchodem a pak na tvář netrpělivého dozorce.
Druhý den ráno dorazil do umývárny Mojmír Kalina. Loupežné přepadení mu vyneslo kulatých deset let, z nichž už na zteči zbýval poslední rok. Dával si dobrý pozor na dodržování řádu. Žádné rvačky ani jiné zbytečné kraviny. Mladická nerozvážnost mu ukradla dekádu a on byl odhodlaný, že tu nestráví ani den navíc. Měl dobrou náladu. Snídaně ušla, čekal ho šachový turnaj a nová zubní pasta, kterou právě testoval, měla překvapivě dobrou chuť. Náladu mu zvedl i rozmazaný předmět stočený na kachlové podlaze. Musel si vzít na nos dioptrické brýle, aby si byl jistý. Šňůrka od tepláků. Hledal jí snad celý týden.
