„Mám pro vás jednu důležitou zprávu, Tomáši. Život je dar od Boha a ten nelze jen tak zahodit. Jste jeho kastelánem, správcem či dozorcem, ale nikoliv bezohledným vlastníkem. Nemohu vás soudit, ale rozhodně nebudu ani schvalovat tak hanebný záměr. Více než co jiného, mi teď Tomáši připomínáte ty otroky, o kterých jste tehdy ve Švédsku tak plamenně hovořil. Ty trpící duše, které nalezly útěchu v tom, že začaly věřit mýtům,“ spráskl Vilém ruce, aby podtrhl zásah své pointy.
„Co kdyby?“ opakoval Tomáš tiše s jedem odkapávajícím z úst. „Co kdyby tam na mě náhodou čekal všemohoucí s celým božím soudem a obecenstvem k tomu, co? Zhruba tahle to vidíte, nemám snad pravdu? Zajistit mi očko tam nahoře sice nemůžete, ale když svůj úmysl změním a vynesu pravdu na světlo, dočkám se alespoň rozhřešení. Hodný Vilém dá rozhřešení hříšníkovi a ještě přibere ovečku do svýho stádečka. Tomu říkám zabít dvě mouchy jednou ranou, ale jste na omylu, Viléme. Já na pohádky nevěřím.“
„Opravdu?“ nadhodil Vilém s neskrývanou ironií. „Tak znovu. Proč jste si mě pozval?“
„Jak sem řekl. Chtěl sem se svěřit morálně rovnýmu člověku, ulevit svědomí a získat pochopení pro svůj čin.“
„Pochopení pro tak hroznou lež?“ pronesl Vilém nevěřícně. „To nemyslíte vážně.“
„Pochopení pro lásku!“ bouchl Tomáš pěstí do stolu. „Je to jenom dítě, Viléme. Žádný zlo!“
Vilém před sebou viděl zlomeného muže. Cloumala jím lítost jako s klasem ve větru, ale zatím mu nedokázal pomoci.
„Chránit někoho lží není skutečná láska, Tomáši. Nebuďte naivní a laskavě si sundejte klapky z očí. Nechcete si prostě připustit, že to jediné, co se vám v životě povedlo, to jediné, na co jste mohl být hrdý, může být i zkažené. Vy v sobě pravdu raději zadusíte a vůbec neberte zřetel na černé semínko, které v tom chlapci může nadále bujet.“
„Co to plácáte?“ obořil se Tomáš. „Proč mi do huby vkládáte takový blbosti? Víte, co ste? Ste bezcitnej hajzl, Viléme. Vůbec nechápete, co to znamená empatie, rodičovství a láska.“
„Empatie a láska?“ zahřměl hlasitě Vilém. „Máte zvláštní žebříček hodnot. Co promarněný život té dívky? A její rodiče jsou vosk? Pomyslel jste někdy na jejich ztrátu?
„Alkoholici!“ vykřikl Tomáš. „Ani se tu holku ve svým deliriu neobtěžovali postrádat, dokud jim policie nezabušila na dveře. Měli si to nejcennější na světě hlídat jako oko v hlavě, ale zajímala je jenom flaška. Ti o lásce nevědí nic!“
