„Velbloud,“ pronesl muž.
„Co?“
„Velbloud projde uchem jehly, nikoli osel.“
„Tak to pardon pane,“ řekl s nádechem lehké ironie a dopil pivo.
„Vilém. Jmenuji se Vilém Koutný. Jsem farář v kostelíku Svatého Šebestiána, poblíž Dolních Luk.“
„Tomáš Skalický. Pracuju na soukromý pile, kousek za obcí Černousy.“
Nad Biblí se spojily dvě ruce do pevného stisku.
„Jste ateista Tomáši a jako každý správný ateista vidíte svět černobíle.“
„Spíš realista. Víte, já nepopírám, že mezi nebem a zemí nemůže levitovat něco na metafyzický úrovni, akorát odmítám věřit bludům. Ale upřímně, nejvíc mě dráždí ta odvěká otázka všech mudrců. ‚Jestli je Bůh milosrdný a dobrotivý, jak může dopustit všechny ty svinstva?‘ Chápete? Pokud fakt existuje, rázuje si po mracích sem a tam se zapálenou fajfkou, čumí dolů na ty hrůzy a chechtá se až se za břicho popadá, pak je to pěknej sráč. Kdo ví? Možná z toho mraku na lidi i chčije.“
„Ano Tomáši. Hovoříte o problematice zla a ano, jde o odvěkou otázku lámající hlavy filozofů a teologů. Jelikož jde o otázku vskutku archaickou, spjatou s těmi nejstaršími národy, nabízí samozřejmě i nějaké ustálené výklady. Já osobně, jakožto zastánce římskokatolické církve, se klaním k principu svobodné vůle. Bůh není šíleným konstruktérem předem naprogramovaných robotů, ale živých bytostí, které na bedrech nesou odpovědnost za vlastní činy. Šance máme stejné. To nerozvážná rozhodnutí lidí – jsou tím, co stojí ve skutečnosti za válkami, vraždami a nenávistí, nikoliv vůle boží.“
„Pak je ale ten Boží plán značně nedomyšlenej, nemyslíte?“
„Nemyslím, protože jsem nebyl přítomen u rýsovacího prkna. Nechápu záměr, ale věřím, že tam nějaký je. Všichni ti vládci, o nichž jste se zápalem hovořil, jen zneužili Boží ideál ve vlastní prospěch.“
„To je sice hezký Viléme, ale na počátku žádnej Bůh nebyl. Lidi pod nadvládou těch nahoře trpěli ještě dávno před tím, než si Boha vysnili, jako takovou duševní náplast na bolest. Víra je nástroj naivní, konejšivej a hlavně nebezpečnej.“
„A také prospěšný,“ doplnil ho Vilém se zdviženým ukazováčkem.
„Jak jako?“
„Je tomu už nějaký čas, co jsem dělal vězeňského kaplana. Jednou do věznice nastoupila další z té obrovské řady ztracených duší. Vrah.“
Vilém si položil ruce na břicho, sledoval čilý ruch v bazénu a pokračoval.
„Abych byl přesnější, byl tam ještě dávno před mým příchodem. Bodl nějakou starší paní a ukradl jí kabelku. Paní později zemřela v nemocnici. Peněženka v kabelce ukrývala pouhé dva tisíce. Byl to narkoman. Potřeboval ukojit svůj hlad. Dlouho připomínal němý kus skály, ale jednoho dne mě oslovil a za následující dva týdny se vyzpovídal z hříchů. Učinil tak sám ze svého vlastního přesvědčení. Oddal se studiu Bible a našel v Bohu svůj světlý bod. Stěžejní bod. Pustily ho po dalších asi pěti letech za dobré chování na svobodu. A víte co, Tomáši? Vybudoval neziskovou organizaci pro toxikomany, začal přispívat na různé charity a dokonce se dostal do novin, ačkoliv o pozornost vůbec nestál. Nalezl obálku s dvaceti tisíci a odevzdal ji na nejbližší policejní stanici. Dojatý majitel obnosu mu osobně poděkoval a mimoděk před jedním tamějším pisálkem odhalil jeho totožnost.“
