„Dobrý den. Krásné počasí, není-liž pravda? Máte něco na srdci mladý muži?“
„Dobrej den. Promiňte mi to zírání,“ řekl a rozpačitě si začal uhlazovat nohavice kostkovaných kraťasů. „Ne, nemám. Jen mě zaujal ten masivní kříž. Doufám, že mi nezačnete vnucovat Strážnou věž,“ uchechtl se Tomáš.
Starý muž jej obdaroval letmým úsměvem „kdybych spadal pod svědky Jehovovi, mladíku, nenosil bych na krku žádný kříž. Máte negativní vztah k víře?“
Tomáš zvedl orosený půllitr a skoro celý ho vyprázdnil. Alkohol mu začal proudit žilami a odbourávat bariéry.
„Především, pane, nevěřím mýtům.“
„Klidně svou myšlenku rozveďte, jestli vám to nevadí,“ řekl milým hlasem a sundal si brýle.
„Vždyť víte, jak to je. Člověk od pradávna drhne bídu s nouzí. Aspoň většina. Život je marasmus. Tak tomu je, bude a hlavně bylo. Otočte kormidlem a po vlnách času zamiřte do minulosti. Stovky let do minulosti. Klidně tisíce, ke všem těm Řekům, Mezopotámcům nebo Babyloňanům. Vždycky tam najdete borce oděnýho do honosných hadrů, kterej sedí na zlatým trůnu, mává nějakou posvátnou relikvií a spokojeně si prohlíží zástupy ohnutých hřbetů z vrcholku mega obří stavby, která vyrostla z krve otroků. Pot, krev, slzy, zmar, hlad, nemoci a žádná rovnoprávnost. Není divu, že tihle těžce zkoušení chudáci hledali nějaký únik. Něco, co by dalo smysl jejich bytí. Pokud trpím za života, chci blahobyt po životě. A šup! Mozkové závity se rozžhavily do ruda a rázem začaly vznikat všechny ty fikční světy. Božské světy. Sice nemám tucha kdy přesně, ale jednou k tomu došlo.“
Starý muž si rukou podepřel bradu a čekal na další příval slov. Věděl, že pokoušet se zalátovat protrženou hráz nemá smysl.
„Jasně. Lidí je jako sraček. Teda pardon, to jsem nechtěl. Chci říct, že tenkrát nás tolik sice nebylo, ale i tak to stačilo k rozpuku ohromný barvitosti těch svatých blábolů. Rudý, bílí, žlutý, hnědý. Záleželo na geografický oblasti. Proto tolik tvarů a podob. Starej dědek s fousama až na pupek, týpek s fialovou hlavou, ženská s osmi rukama, tlusťoch se skříženýma nohama, draci, tygři možná i kozy. Co já vím? Každej národ má vlastní verzi panteonu. K čemu to vedlo? Když pominu středověký hrůzy spojený s inkvizicí, tak hlavně k lenosti, váženej pane.“
„K lenosti?“ snažil se Tomáše pobídnout.
„Jo, k lenosti. Proč se snažit? Proč bych měl usilovat o zpřetrhání okovů a vlastníma silama se pokoušel nějak vypracovat, když na mě po funusu čeká tam nahoře nekonečnej mejdan? Ta vaše knížka,“ ukazoval prstem „má na všechno odpověď, že? Jo, měli to fakt promyšlený kluci jedni ušatí. Každý lidský snaze podráží nohy nějaký to moudro. ‚To spíše projde osel uchem jehly než boháč do Božího království‘. Geniální! Nač budovat kapitál? Raději hnít v chudobě, poslouchat pány a čekat na zázrak. Víra zabíjí sílu ducha. Deset let čekám, kdy mi majitel firmy přidá. Deset let. Mám snad věřit tomu, že toho nenažranýho blba po smrti dostihne karma? Leda hovno. Ale já se snažím, pane. Vážně se snažím a jednou dosáhnu svýho. Flanďáci po celá staletí sdílej tenhle omšelej metanarativ, tenhle kvádr soli lákající nový a nový ovce. Ovce, který ovcemi zůstanou.“
Nápad – ★★★★★
Zvolil jste mimořádně silné a morálně ambivalentní téma, které je zpracováno s obdivuhodnou hloubkou. Nelineární kompozice, v níž postupně skládáme střípky rodinné tragédie napříč ročními obdobími, funguje naprosto skvěle a udržuje čtenáře v neustálém napětí. Psychologická linka přenosu agrese z otce na syna (od hádky ve Švédsku a zašlápnuté myši až po finální tragédii v lese) je vystavěna velmi uvěřitelně. Závěrečný epilog s nalezenou šňůrkou od tepláků je pak naprosto mistrovskou a nepředvídatelnou tečkou, která dodává příběhu naději na katarzi.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra vašeho textu je doslova hmatatelná, dusivá a nesmírně pohlcující. Dokážete mistrně vykreslit jak plíživé napětí nefunkčního manželství a sociální frustraci, tak mrazivou hrůzu v bukovém lese. Kontrast mezi zdánlivě obyčejným venkovským životem (nákupy u Honzy, sekání trávy, pivo) a temným tajemstvím funguje na výbornou. Pasáže ze Švédska i deštivý převoz policejním autem mají až filmovou kvalitu a zcela čtenáře vtáhnou do pochmurného světa hlavního hrdiny.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má výborný spád a opírá se o skvělé, přirozené dialogy, díky nimž postavy (zejména Tomáš a Honza) působí jako z masa a kostí. Občas se však objevují mírně kostrbaté nebo přepjaté metaforické obraty (např. „cesta připomínala zarudlou jizvu na zádech obří žáby“), které trochu strhávají pozornost – což ostatně v textu vtipně glosuje i samotný Honza. Po formální stránce by textu velmi prospěla pečlivá korektura: chybí čárky u oslovení, pletou se zájmena „ji/jí“ a „mi/my“, občas nesedí shoda podmětu s přísudkem („děti měli“) nebo přechodníky. Také vynechávání „j“ ve slově „jsem“ (psáno jako „sem“) v přímé řeči občas působí spíše jako překlep než záměr, ale to jsou jen drobné vady na kráse jinak výborně napsaného díla.
Celkové hodnocení:
„Rudý kopytník“ je vynikající psychologické drama, které svým rozsahem, propracovaností postav a stavbou děje sahá až na pomezí novely. Dokázal jste stvořit nejednoznačného hrdinu, jehož selhání, sobectví, ale i pokřivenou otcovskou lásku čtenář s napětím sleduje až do samého konce. I přes drobné gramatické nedostatky a občasnou metaforickou přezdobenost jde o mimořádně zralý a hluboký text, který ve čtenáři ještě dlouho rezonuje. Rozhodně v psaní pokračujte, máte obrovský cit pro psychologii postav, dialogy a budování dramatického oblouku!