Mohl tam sedět dobrých deset minut. Deset minut, které mu přišly jako celá věčnost. Cvaknutí zámku rozehnalo poslední zbytky vnitřního klidu. Dovnitř vešli dva muži. Toho jednoho znal. Luboš Chatrný. Policista, s nímž se seznámil před čtyřmi lety, v rámci krádeže uskladněného řeziva. Jeho bývalý šéf, Patrik Konečný, se mohl zbláznit. Podezíral snad každého ve firmě. Byla to čistá noční práce. Zloději vystříhali pletivo, nacouvali malým náklaďákem před sklad a naložili na korbu pár kubíků opracovaných fošen. Šetření na bezpečnostních kamerách se tomu lakomci nevyplatilo. Luboš Chatrný a jeho tým, ale přesto odvedli skvělý kus práce. Do týdne měli všechny výtečníky pod zámkem. Zlodějské akci opravdu velel bývalý zaměstnanec, který měl na Konečného pivku kvůli nějakým finančním nesrovnalostem. Nikoho ve firmě to nepřekvapilo. Do dvou týdnů smrděly kamery v celém areálu. Ten idiot si myslel, že je bude moci instalovat do šaten i nad pisoáry. Fakt mu nechybí, že už tam nedělá.
Usměvavý Luboš na sobě měl tmavě modré tesilky a bílou košili s dlouhými rukávy. Ten druhý se tvářil o poznání vážněji, čemuž dopomáhal i jeho tmavý oblek a vyčnívající uzel červené kravaty. Tomáš se postavil, zakasal si triko do kalhot a zapnul zip lehké jarní bundy.
„Zdravím tě, Tomáši,“ začal přátelsky Luboš. „My dva se známe. Tohle,“ ukázal na muže po své levici „je detektiv Libor Vrána z kriminální policie.“
„Těší mě‚“ řekl Tomáš a podal oběma mužům ruku. „Tomáš Skalický.“
„Pane Skalický, bude lepší, když se posadíme.“
Ten detektiv měl hluboký hlas. Intonace byla oproštěna od jakýchkoliv emocí, nebo náznaku empatie. Připomínal mu inteligentního robota z dystopické budoucnosti.
Přesunuli se ke stolu. Seděl přímo proti hostitelům a vyčkával, co bude následovat. Každý z nich měl u sebe útlé desky s nějakými papíry. Oba dva je otevřeli a chvilku si něco četli.
„Já začnu, jestli to nevadí,“ ohlédl se Luboš na svého kolegu, který nevydal ani slovo, ale světle zelenýma očima propaloval Tomáše. Měl pocit, že mu vidí až do žaludku.
„Tomáši, máš nějaké tušení proč jsi tady?“
Pokrčil rameny, našpulil rty a koukl ke stropu. „Ne, to fakt nemám.“
„Ty, ani tvá žena nesledujete internet, sdělovací prostředky v televizi nebo cokoliv podobného?“
„Ale jo. Nijak pravidelně, protože v zaměstnání na to není čas a kolem baráku je zase dost práce. Když sem doma, snažím se mobil ignorovat, ale někdy si chvilku najdu.“
