Páčení odpovědí z Tadeáše psychologové vzdali, jakmile jim sám sebe naservíroval na stříbrném podnose. Šikovný kluk. Jistě před těmi šarlatány s patenty na rozum opakoval mantru, kterou mu toho nešťastného dne vtloukal do hlavy cestou domů: „Táta přišel a začal jí mlátit klackem. Zacpal jsem si uši a zavřel oči.“ Ano, tak je to správně, ujišťoval se v duchu. Paradoxně mu pomohl i ten pablb Konečný a jeho trestní oznámení. Sice ho stáhl, ale při první návštěvě policejní stanice barvitě vylíčil způsob fyzické likvidace, kterou mu Tomáš tehdy vyhrožoval. Na takové detaily policie slyší. Krásně zapadají do mozaiky agresivního člověka, devianta a vraha. V rámci prověřování si detektivové pana Konečného opět našli a ten dozajista celou událost opět popsal a přihodil ještě pár pikantností.
Přemýšlel i nad městským jarmarkem, prosyceným vůní cukrové vaty, skořicovými oplatkami, svařeným vínem i horkými langoši. Vydali se tam s Petrou a Tadeášem krátce po návratu ze Švédska. Patrně to měl být obklad na horké čelo. Snaha dokázat synovi, že mezi rodiči je vše v naprostém pořádku. Stánky, atrakce, rodina pěkně pohromadě. Značka ideál. Krásná iluze. K opití dítěte zcela dostačující, byť se o tom s Petrou tímhle způsobem nikdy nebavil. Právě tam Tadeášovi koupili krásnou jarní bundu a kalhoty. Dvoudílný komplet v syté modré barvě, kterou stánkař s vizáží italského mafiána nabízel za překvapivě nízkou cenu. Tadeáš si oblečení okamžitě zamiloval. Modrá bunda s kalhotami se stávala jeho častou volbou i během sychravých podzimních dní. Asi to bylo tou velkou spoustou zipů, kapes, kapsiček a všitou kapucí, která se v případě nutnosti dala vyndat z útrob dutého límce, rozvinout a natáhnout přes hlavu. Ano. To oblečení platilo za nejkrásnější vzpomínku z jarmarku. Vzpomínku, kterou bylo potřeba spálit a ona to tenkrát mezi dveřmi, těsně před tím, než s muži zákona navždy odjel, pochopila.
Poslední týdny se do jeho snů vkrádaly noční běsi. Budil se zpocený. Před očima mu poletovaly útržky hlubokého černého lesa, tmy, útěku a dětského pláče. Ze tmy se probouzel do tmy své cely. V těch děsivých okamžicích si vždy sedl na okraj postele, svěsil hlavu do dlaní a oddal se krátkému, leč intenzivnímu pláči.
Ranní pohledy do zrcadla z leštěné oceli u něj stále častěji vyvolávaly znechucení, nad sebou samým. Odrážel se ode zdi ke zdi, jako pingpongový míček a usilovně přetínal pochybovačné otázky, jež mu nahlodávaly mysl. Udělal dobře? Samozřejmě, že ano. Co budoucnost? Na té nezáleží. Je tu ještě vůbec k něčemu užitečný? Zapeklitá otázka, ačkoliv v jejich konturách uzřel jasnou odpověď.
