„Na co čumíte? Vím, že spadla klec. Byla to otázka několika hodin. Chyba začátečníka. Chyba vraha na startovní čáře. Zkrat, kterej se okamžitě otočil proti mě. Ale rodinu do toho tahat nebudu. Vyžeru si to pěkně sám. No co je?“ rozhodil Tomáš rukama. „Určitě už máte v šuplíku sbírku otisků prstů. Poslužte si. Ohmatával sem jí krk, protože mě vzrušoval ten proud krve. Chcete DNA? Doma v šatníku je černej svetr a v přízemí na věšáku hnědá bunda. Včera sem na sobě měl obojí.“
Těžko říct, co se těm dvěma honilo v hlavách. Seděli tam a zpracovávali uragán šokujících slov.
„Podřezáváš si pod sebou větev,“ prolomil mlčení Luboš. „Bude z toho buď nařčení z křivé výpovědi a nebo to všechno myslíš opravdu vážně. Buď z tebe mluví láska kombinovaná se zoufalstvím, případně arogance napojená na potřebu vyzpovídat se.“
Detektiv se nahnul s ukazováčkem mířícím před sebe. „Máme ho a věřte nám, že dětští psychologové z něj pravdu dostanou,“ stvrzoval ortel pevným hlasem, do kterého však vůbec poprvé pronikl osten podráždění.
„Klid detektive,“ říkal Tomáš ležérně a kmital přitom dlaní, jako kdyby psovi zadával povel lehni „i chlap ve vašem věku může dostat infarkt.“
Detektiv se zase opřel a obdařil Tomáše výrazem plným opovržení.
„Jestli je pravda, co nám tady říkáš,“ hovořil Luboš pomalu „tak skončíš v pekle.“
Usmál se. „To bych na peklo nejdříve musel věřit, Luboši.
Jaro VII.
Čas obrušoval měsíce jako neúnavná řeka, která se zařezává do skalního podloží. Věčné se zdají být dny v kamenném hradě nářků. V černé tvrzi bez východů. Pichlavé pohledy hříšníků a strážců pořádku probodávají kůži. Pohledy, jaké si vrah dětí zaslouží. Už dávno však otupěl. Rány bičem se od něj odrážely.
Ručně psané dopisy mu připomínají romantický závan starých časů. Psala mu často. Honza prý prodal krám a odstěhoval se. Tomáš to chápal. Vlastně mu takový zásadní manévr přišel logický. Žít jen pár kilometrů od obydlí muže a současně přítele, který byl usvědčen z vraždy dítěte muselo být nesnesitelné, možná až zdrcující. Prý sebou kromě malého Františka přibalil i Romanu. Dobrá zpráva. Jestli si někdo štěstí zaslouží, tak Honza.
Po nocích často bloudil v přesypaných dunách písku, které čas za ty dlouhé roky vytvořil. Sice mohl popadnout lopatu a zkoumat rozlehlou poušť křížem krážem, ale stejně se ochomýtal hlavně kolem událostí nedávných a bolestně živých. Navzdory pochmurnosti posledních měsíců si uvědomoval, že současný stav věcí není žádná samozřejmost. O tom byl bytostně přesvědčen. Proměnných v éteru tehdy poletovalo hodně, ale že mu osud nakonec vyšel vstříc, považoval za zázrak.
