Tomáš se nenechal vyvést z míry. „Nemluvil sem přece o tom, jestli hřiště bylo nebo nebylo prázdný. Jen, že mě to táhlo do lesa za ní. Volal sem několikrát na Tadeáše a doufal, že je zastihnu spolu, aby nedošlo k nejhoršímu. Leč bohužel,“ sklopil hlavu.
„Stála v dubovém háji. Byla jako princezna v zeleným království. Alkohol v žilách a chtíč, který mě pronásleduje roky,“ soukal ze sebe roztřeseným hlasem. „Prostě nešlo odolat. Obzvláště, když tam Tadeáš nebyl. Ten klacek mi do ruky přistál, ani nevím jak. Pak už to šlo ráz na ráz.“
„Pane Skalický,“ pronesl detektiv nevzrušeně a zapíchl přitom prst do desek před sebou „víte, co tady na těch stránkách píše soudní lékař?“
Mlčel.
„Tedy nevíte,“ navázal na svou řeč detektiv Vrána. „Jak by jste také mohl. Ale žádný strach. Rád vám to povím. Ta dívka zemřela díky masivní ztrátě krve. To však teď není až tolik podstatné. Důležitý je především fakt, že četné rány na hlavě byly mělkého charakteru.
Tomáš stále mlčel a čekal, až si ten funebrák odbude svou hvězdnou kreaci pod září reflektorů.
„Abych to upřesnil, pane Skalický, intenzita a rozsah zranění odpovídají útoku dítěte ve věkovém rozpětí osmi až devíti let,“ usmíval se detektiv „nikoliv útoku dospělého muže.“
„Tomáši,“ připojil se Luboš „chápu, proč ho kryješ. Jsem taky táta. Ale nemusíš to dělat. Neměl bys,“ dodal po krátké odmlce „protože tím ublížíš nejen sobě, ale i jemu, a jestli teď tvůj syn něco doopravdy potřebuje, tak je to pomocná ruka. Tvá ruka. Řekni nám popravdě, co si viděl. Vyklop to ze sebe.“
Tomáš stáhl rty a přivřel oči. Přisunutím židle těsně ke stolu podtrhl své odhodlání. Prohlížel si ty dva zkoumavě, jako si sup prohlíží nahnilou mršinu. Pak otevřel kohout a nechal toxické splašky vytékat proudem.
„Možná, že sem monstrum, ale nepovažuju se za svini. Vážně si myslíte, že potopím syna?“ položil otázku s kyselým úšklebkem na rtech.
„Bylo to moje poprvý, i když v představách mě podobný kraviny pronásledovaly dlouhý roky. Teď se sešlo víc věcí naráz. Vlastně všechno. Chlast, příležitost, ta holka a les. Chtěl sem si to užít. Omráčit jí, zarazit jí hrot klacku do krku a pak? Kdyby mě kluk nevyrušil, provedl bych jí daleko horší věci.“
Cítil, že získal jejich pozornost i údiv.
Nápad – ★★★★★
Zvolil jste mimořádně silné a morálně ambivalentní téma, které je zpracováno s obdivuhodnou hloubkou. Nelineární kompozice, v níž postupně skládáme střípky rodinné tragédie napříč ročními obdobími, funguje naprosto skvěle a udržuje čtenáře v neustálém napětí. Psychologická linka přenosu agrese z otce na syna (od hádky ve Švédsku a zašlápnuté myši až po finální tragédii v lese) je vystavěna velmi uvěřitelně. Závěrečný epilog s nalezenou šňůrkou od tepláků je pak naprosto mistrovskou a nepředvídatelnou tečkou, která dodává příběhu naději na katarzi.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra vašeho textu je doslova hmatatelná, dusivá a nesmírně pohlcující. Dokážete mistrně vykreslit jak plíživé napětí nefunkčního manželství a sociální frustraci, tak mrazivou hrůzu v bukovém lese. Kontrast mezi zdánlivě obyčejným venkovským životem (nákupy u Honzy, sekání trávy, pivo) a temným tajemstvím funguje na výbornou. Pasáže ze Švédska i deštivý převoz policejním autem mají až filmovou kvalitu a zcela čtenáře vtáhnou do pochmurného světa hlavního hrdiny.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má výborný spád a opírá se o skvělé, přirozené dialogy, díky nimž postavy (zejména Tomáš a Honza) působí jako z masa a kostí. Občas se však objevují mírně kostrbaté nebo přepjaté metaforické obraty (např. „cesta připomínala zarudlou jizvu na zádech obří žáby“), které trochu strhávají pozornost – což ostatně v textu vtipně glosuje i samotný Honza. Po formální stránce by textu velmi prospěla pečlivá korektura: chybí čárky u oslovení, pletou se zájmena „ji/jí“ a „mi/my“, občas nesedí shoda podmětu s přísudkem („děti měli“) nebo přechodníky. Také vynechávání „j“ ve slově „jsem“ (psáno jako „sem“) v přímé řeči občas působí spíše jako překlep než záměr, ale to jsou jen drobné vady na kráse jinak výborně napsaného díla.
Celkové hodnocení:
„Rudý kopytník“ je vynikající psychologické drama, které svým rozsahem, propracovaností postav a stavbou děje sahá až na pomezí novely. Dokázal jste stvořit nejednoznačného hrdinu, jehož selhání, sobectví, ale i pokřivenou otcovskou lásku čtenář s napětím sleduje až do samého konce. I přes drobné gramatické nedostatky a občasnou metaforickou přezdobenost jde o mimořádně zralý a hluboký text, který ve čtenáři ještě dlouho rezonuje. Rozhodně v psaní pokračujte, máte obrovský cit pro psychologii postav, dialogy a budování dramatického oblouku!