„Ty si ale nechránil jeho, Tomáši. Chránil si v první řadě sám sebe.“
„O čem to zase kurva mluvíš?“
„O násilí. O tom, že jsi mě chytil pod krkem a Tadeáš to viděl. Viděl to a pak zabil tu myš. Mluvíš vznešeně o ochraně, ale tobě šlo hlavně o sebe. Nevypadat jako násilník před tou učitelkou a tím plešatým pošukem.“
„Miluju jakým způsobem vynášíš soudy, Petro,“ obořil se na ní. „Nepotřebuješ svědky ani porotu. Prostě mi do ksichtu chrstneš ortel a máš vystaráno.“
„Soudím jenom, když jsem si jistá,“ pronesla rázným hlasem kata, který mu zježil chloupky na krku.
Prudce vstal a zabořil jí prst do hrudníku mezi prsa. „Na tu hádku byli potřeba dva. Na to nezapomínej, Petro! Co tím chceš vůbec říct? Že za všechno můžu zase já? Pokud mě paměť neklame, neseš svůj díl viny. To ty si se napájela na baru s tím anglánem a pak na mě začala srát hovna držkou. Provokovat mě!“
Odklonila předloktím jeho ukazováček. „Jasně. Tam to všechno bouchlo, ale ty problémy měly svoje kořeny, o kterých si nikdy nechtěl mluvit. Hromadí se to, Tomáši. Hromadí a jednou za čas bouchne! Ale pamatuj si, já o problémech mluvit chci. Vždycky jsem chtěla, zatímco ty kličkuješ jako vystrašený kolouch při štvanici.“
„Takže mám pravdu,“ rozhodil rukama Tomáš „viníš mě ze všeho!“
„Nechci to hnát do extrému, Tomáši. Tadeáš potřebuje pomoc. U toho teď zůstaneme. Něco v něm je špatně. Něco to musí spouštět. Ty Jeho zkraty nějak souvisejí se stresem, s násilím. Co děláš? Kam jdeš?“
Natáhl si svetr, sebral z postele hnědou bundu a zamířil ke schodům. „Slíbil sem si, že ho vezmu na hřiště a taky, že ho tam vezmu,“ hulákal za sebe, sebral bundu z věšáku a otevřel vchodové dveře. „Bude v pohodě, slyšíš? A nebo víš co? Mysli si, co chceš!“ Práskl s dveřmi.
Tadeáš seděl na bobku, hlavu skloněnou, dlaně na uších. Na sobě měl svou oblíbenou modrou jarní bundu a kalhoty. Tomáš pohlédl na otevřené okno v patře. Sehnul se k němu a položil mu ruce na ramena.
„To nic kámo. Zvedej se, deme na hřiště.“
Rudý kopytník IV.
Záměrně si vybral stůl u otevřeného okna. Co přešel na nikotinové sáčky, byl mu namodralý cigaretový kouř nepříjemný. Jediná nevýhoda hospody U sedmé pípy spočívala v tom, že neměla zařízené venkovní sezení. Štamgasty by prý obtěžoval hluk a smrad projíždějících aut, jak mu několikrát trpělivě vysvětlil majitel hospody, pan Vladař. Jaký to oxymóron, napadlo Tomáše při té vzpomínce. Ušetřené prachy za terasu vrazil Vladař aspoň do nových půllitrů, ze kterých chutnal točený Bílý ďábel ještě o chlup lépe. Měl před sebou druhého. Ten první uklidnil nervy, tenhle navodí pohodu a třetí, jak doufal, zažene problémy. Aspoň na čas. S chlastem je to jako s životem. Všechen komfort jde na sekeru.
