Koukl z okna. Stačilo natočit hlavu a měl ho jako na dlani. Lukáš Stivín odešel před chvílí a Ludvík Nesnídal zmizel krátce po něm. Tadeáš si naštěstí vystačil sám. Tohoto povahového rysu si u něj všiml už dávno. Dětská fantasie je taková alternativa vtahujícího filmového dobrodružství. S perfektně napsaným scénářem a postavami ztrácí člověk pojem o čase. Měl by konečně vyrazit do kina, napadlo ho, když pokládal půllitr na stůl. Před příchodem Tadeáše chodili často, klidně i třikrát do měsíce. Jenže to bylo tehdy. Tehdy se milovali i několikrát za den. Ty vzpomínky jsou tak staré, až chytají černobílý nádech. Zanedlouho z nich bude klasika pro pamětníky, uchechtl se a vložil si do úst sáček.
Zase vyhlédl ven. Tu dívku v bílém jarním svetříku neznal. Nebo znal? Všechny děcka jsou jako přes kopírák. Rozhodně to nebyla Alenka Vrchlická. Na ní, a především na nazlobenou tvář její matky, jen tak nezapomene. Čert jim byl tenhle prekérní incident s krvavým nosem dlužen. Jakoby problémů neměli už tak dost. Psycholog, dojíždění, benzín. Trojice zaklínadel seslaných zákeřným čarodějem. Ale asi to tak musí být, přemítal. V zájmu Tadeáše určitě. Pohroužil se do myšlenek.
Odložil prázdný třetí půllitr. Do kontejneru uložil použitý sáček a koukal při tom zase do okna. Div si nevykroutil krk. Tadeáš byl pryč. Přitom mu jasně říkal, že má zůstat na dohled. Dítě, prolétl mu odevzdaný povzdech hlavou. Vlastně děti. Hřiště zelo prázdnotou. Pryč byla i ta dívka. Hulákat z okna nebude. Třetí kousek měl beztak v sobě. Došel k vlhkému kovovému pultu, zaplatil a vyšel ven před hospodu. Před ním byla hlavní silnice a na druhé straně malé panelové sídliště. Dal se doleva podél hospody. Minul dvě okna, než došel na konec žlutě omítnuté obvodové zdi. Udělal dalších pár kroků, až došel na plochu čerstvě posekaného trávníku. Octl se uprostřed hřiště. Dvě houpačky, malý kolotoč a taková ta dřevěná stavba kombinující prolézačku s provazovým mostem a skluzavkou. Nikde nikdo. Zavolal jeho jméno. Nic. A pak uslyšel něco. Přišlo to ze smíšeného lesa vedle hřiště. Nebo měl aspoň ten pocit.
S předloktím před čelem rozrazil větve mladých smrků a vstoupil dovnitř. Automatické zelené dveře se za ním zavřely. Tráva už sice za prvními stromy ustupovala, ale i tak si všiml úzkých čerstvě sešlapaných listů. Šel rovnou za nosem. Vzduch o poznání zhoustl. Opět do prostoru před sebou vypustil jeho jméno. Bez odezvy. Tentokrát už neslyšel ani ten zvláštní zvuk, připomínající slabé výsknutí. Přidal do kroku a opřel plíce do hlasivek. Dostane na zadek, žádné sladkosti, prázdniny bez herní konzole, vypočítával tresty v hlavě. Ten nový zvuk zaregistroval u úpatí bukového háje. Tentokrát si byl jistý. Dětský pláč. Klučičí pláč. Běžel.
