„Tomáši?“ zeptal se opatrně Luboš. „Znáš nějaké Klíčovi?“
Mlčel.
„Bydlí v těch panelácích, o kterých mluvil kolega. Konkrétně v přízemím bytě jedna plus jedna. Sociálně slabší manželský pár. Mají pověst alkoholiků a také mají pětiletou dceru. Anežka si včera hrála na tom samém hřišti, co tvůj Tadeáš. Abych to upřesnil, k tomu hřišti, alespoň na základě výpovědí očitých svědků, se vydala kolem páté odpolední hodiny, a to zcela bez dozoru. Přítomnost na hřišti potvrdilo několik návštěvníků hospody a jeden řidič, který projížděl kolem. Možná jsi ji oknem také zahlédl.“
„K věci,“ odvětil Tomáš nepřítomným hlasem.
„Věc se má tak, pane Skalický,“ převzal iniciativu detektiv „že ta dívka se nevrátila domů. Ti takzvaní rodiče začali situaci řešit až pozdě v noci, protože se během dne zpili pod obraz. Dnes, deset minut před sedmou hodinou ranní, se pohřešovaná dívka našla. Policisté ji objevili v lese, cirka sto padesát metrů od hřiště, které patří k hospodě U sedmé pípy.“
Kostky narazily do zdi. Čísla byla nečitelná.
Zima
Skoro do konce prosince nenasvědčovalo nic tomu, že se rok nachází na samém sklonku své existence. Pak to z nenadání přišlo. Bílá nadílka během noci dopadla na celý kraj, asi jako když starostlivý rodič najde v posteli odkopané dítě zmítané nočními můrami a láskyplně ho přikryje huňatou peřinou. Bylo ráno. Tomáš seděl pod pergolou, k níž se probojoval s pomocí lopaty na sníh. Popíjel kávu, kouřil cigaretu a sledoval tichou zahradu. Sníh má unikátní moc. Dokáže vyvolat falešnou iluzi, že je vše perfektně uklizené. Veškerý bordel, spadané listí, zapomenuté hračky. Po ničem nezbude ani stopa. Napadlo ho, že k problémům a pochybnostem přistupuje stejně. Dusí je v sobě, drží pod nánosem sebezapření. Jako na potvoru však nemá žádné účinné hrablo na odklizení. Ale chce ho vlastně? Ona by nepochybně chtěla, ale on? Být ukrytý ve stínech, hluboko, pod sedmiramenným židovským svícnem, kam nedohlédne oko šedých lovců falešné pravdy, mu vyhovovalo.
Je jaký je a jiný asi už nebude. Aspoň to kouření, by ale mohl omezit, pomyslil si a odpálil prsty nedopalek do zimní pokrývky. Během několika vteřin oharek zmizel pod doteky nových vloček. Ano, sníh všechno skryje, avšak během oblevy vypluje špína zase na povrch. Uvědomil si, že v jeho případě je takovou oblevou Petra. Stále častěji se jí daří mířit horkými paprsky do jeho duše. Vždy to pak skončí hádkou a sněhovou bouří, která jeho slabosti opět ukryje.
