„Zatím,“ dodal detektiv Vrána „což neznamená, že nemůžeme utáhnout šrouby.“
„Všechno záleží na tobě, na tvé spolupráci, Tomáši,“ vysvětloval Luboš.
Tomáš se zavrtěl v židli. „Musím tu teda trčet. Nemůžu se zvednout, jít do hajzlu a na vás dva se zvysoka vysrat? Zapaluje mi to správně, že jo?“
Detektiv Libor Vrána si upravil červenou kravatu. „Přesně tak. Nemůžete.“
„Mám ale právo na telefon, ne? Mám právo kontaktovat blízkou osobu?“ dožadoval se odpovědí.
„Nejsi v Americe, Tomáši,“ začal bortit naděje Luboš. „Ano, máš opravdu právo na kontaktování blízké osoby, ale my určujeme způsob, jakým k tomu dojde. Můžeme danou osobu kontaktovat přímo my, případně tvůj obhájce, pokud si obhájce budeš přát.“
„Chci telefon. Jeden blbej telefon! Pak předvedu spolupráci, o který se vám nesnilo.“
„Ne,“ prořízl vzduch dunivý verdikt detektiva.
„Takhle to nefunguje, Tomáši,“ rozvinul zamítavý postoj Luboš. „Nic jako výměnný obchod tady nefunguje.“
„To nemá bejt výměnnej obchod. Chci slyšet hlas svojí ženy. Chci laskavost, jen malou laskavost. Pro vás dva vlastně nepodstatnou. Žádný ‚za telefonát slíbil spolupráci‘ ani nic podobnýho.“
Luboš se opřel v židli. „Ty teď vlastně otevřeně přiznáváš, že s tou smrtí máš opravdu něco společného, že, Tomáši? Proč by ses taky jinak, tak vehementně dožadoval telefonu.“
„Luboši,“ upínal pohled na policistu „přeci mě trochu znáš. Víš kdo sem, od kud sem i co mám za sebou. Já tě prosím.“
Luboš Chatrný se zadíval do bílé zářivky nad hlavou, pak otevřel desky s papíry a chvilku si je prohlížel. Nakonec stiskl tlačítko ‘stop’ na diktafonu. Jeho kolega z Tomáše nespustil oči ani na vteřinu.
„Dobře,“ vydechl Luboš „jeden krátký monitorovaný telefonát. Žádné informace o tom proč jsi tady, žádné předávání instrukcí.“
Detektiv Libor Vrána povytáhl obočí a mírně zakroutil hlavou, jakoby snad ani nevěřil tomu, co slyší.
„Jakmile porušíš cokoliv z toho, co jsem ti právě teď řekl, telefonát skončí a značně si přitížíš. To ti garantuju.“
Luboš sáhl za opasek. Služební telefon přelétl po hladké desce a zastavil se před Tomášem. Policista obešel stůl a sedl si na roh vedle Tomáše, na kterého teď koukal shora.
„Telefonní číslo znáš doufám zpaměti. Zapni reproduktor a dej hlasitost na maximální výkon.“
Detektiv Vrána si propletl prsty na rukou, opřel se a s poněkud cynickým úšklebkem pozoroval dění před sebou, asi jako člověk v kině, který tuší, že následná projekce nebude zrovna valných kvalit.
