Petra si dala pramen světlých vlasů za ucho. „Já ti samozřejmě rozumím, chápu tvůj záměr, ale ten přesčas ti přece nařídil. Svým způsobem porušuješ pracovní smlouvu.“
„To mě nezajímá. Co mám jako dělat? Odbory nemáme. Já už prostě nevím, jak jinak mu to dát najevo, než tím, že na něj budu zvysoka srát.“
Opřela se a natáhla nohy přes okraj pergoly na trávník. „Je fakt, že makáš víc, než kdokoliv jiný. Byl by úplný idiot, kdyby ti to dal sežrat. Snad se nad sebou zamyslí.“
„Bude muset,“ přikyvoval souhlasně Tomáš. „V kolik odešla Romana?“
„Chvilku po vás. Vyřídila sem jí Honzův vzkaz.“ Potutelně se usmála.
„A?“ nadzvedl Tomáš obočí.
„Ale jo. Prej se někdy staví. To víš, má novou večerku jen pár metrů od bytu, tak se Honza nemůže divit. Sejít pár schodů, nebo se tahat dva kilometry, je pořádnej rozdíl.“
„Je ti jasný, že tomu starýmu proutníkovi nejde ani tak o kšeft, Petro?“
„Umíš si to představit?“ smála se.
„Nevím. Je to trochu bizarní představa, ale zároveň bych mu to hrozně přál. Podívej na Tadeáše. Každej den nový dobrodružství. Teď mu stačí kus dřeva, za chvilku si bude hrát s plastovýma vojáčkama, pak sedne k modelíně. Pořád má, co objevovat. Přijde dospělost, práce, zodpovědnost a rázem člověk zahučí do rutiny. Práce, jídlo, televize, spánek. Furt dokola. Hlídat si měsíční splátky, jednou do roka moře a tím to hasne. Stane se z tebe ozubený kolečko v neunavným stroji. Uroboros, co naplňuje cyklus začarovanýho kruhu.“
Uhasil cigaretu a natáhl se pro šálek s kávou. „Když to vyjde, tak Honza popadne palici a tu šedivou všednost rozmlátí na kusy. Vždycky je výhodnější mít na lodi dva veslaře. Snadnějš se tím jezerem života proplouvá a stihneš si všímat i okolních krás.“
„Pokud to jezero nezamrzne,“ dodala Petra.
Dal si na čas. Věděl moc dobře, na co naráží. Chtěl něco říct, ale slova nepřicházela.
„Tomáši, tam ve Švédsku…“
„…Já o tom nechci mluvit,“ vyřkl tichým hlasem a okamžitě se natáhl pro krabičku cigaret.
„Samozřejmě, že nechceš. Jak jinak.“
„Ale ne. Nechci to zahrát do autu. Já jen,“ hleděl do zmateně do zahrady, jako kdyby tam marně hledal zbytek věty. „Tohle mi prostě nejde. Nemělo k tomu nikdy dojít, tečka. Pokud jde o Tadeáše,“ to už se mu třásl hlas.
„Tadeáše neřeš. Byl to šok, trauma, stresová situace, kterou odnesla ta myška. Bude v pohodě. Je v pohodě, ale musíme mluvit o nás.“
