Odpověď je mnohem snazší a mnohem méně prozíravá, než by se na první pohled mohlo zdát. Sestru nemá vůbec ráda, pouze se za své skutečné emoce vůči ní velmi stydí a tímto způsobem je zastírá. Nechce, aby si o ní někdo myslel něco špatného. Ten následující den již příval těchto emocí nedokáže zkorigovat a řekne pravdu – tož jediný opravdový význam hraniční poruchy osobnosti. Cítí z ní totiž velmi negativní vibrace vůči své vlastní osobě, a tak v ní sestra vyvolává hlubokou nelibost, nechuť a nenávist.
Proč psychopati tolik lžou?
Psychopati si ve skutečnosti velmi dobře uvědomují, jací jsou, ale ještě více si uvědomují, jací by mohli být, kdyby neměli ´´ty zatracené poruchy osobnosti´´. Proto se zpravidla stylizují do takových osob, kterými by chtěli být, do svých vysněných ideálů, díky kterým je jim velmi dobře. Běda však tomu, kdo jim tento ´´krásný sen´´ nějakým (jakýmkoli) způsobem naruší. Pokud však jejich blažený stav nikdo nenabourává, jsou velmi veselí, vděční a svému okolí za takovýchto okolností ochotni, schopni snést i ,,modré z nebe´´. Za své skutečné povahové rysy se ´´hambí´´ , cítí za ně vinu a proto se je všemožně snaží zakrývat.
Psychopat se zpravidla nikdy před svým psychoterapeutem k tomuto nepřizná, bojí se zavržení, nepochopení. Největší ´´hrůzu´´ má však z toho, že na něho bude pohlíženo jen jako na velmi nebezpečný, toxický materiál / odpad, před kterým je třeba mít se na pozoru. Člověk s poruchou osobnosti často zoufale touží po útěše, které se mu obvykle nedostává, jelikož si ji sám od sebe vyžaduje.
CO JE TO PRAVDA? – POKRAČOVÁNÍ
Pro normálního, zcela zdravého jedince je pravda jakýsi subjekt, potvrzený a odsouhlasený jeho okolím, většinou zúčastněných osob v jeho dosahu. Je to nevyvratitelný, až monumentalistický ideál toho, co se skutečně stalo. Budete se nejspíš hodně divit, ale my psychopati to máme v tomto případě hodně podobně, navzdory tomu všemu však zároveň poměrně jinak. Pro ,,obyčejného člověka´´ vždy existuje pravda jen jedna jediná a tak je to určitě v pořádku. Jenže člověk s psychopatickou osobností, zároveň i velmi neuspořádanou myslí a s tím spojenými chaotickými myšlenkami může mít těch ´´skutečných´´ pravd hned několik najednou a to nemusí mít zrovna v ten daný okamžik záchvat manipulativního jednání a prolhanosti. Tento jedinec mívá často hned několik verzí skutečné pravdy a je skálopevně přesvědčen o jejich opravdovosti. Domnívám se, že kámen úrazu tentokráte nespočívá v tom, že by se psychopat tolik zaplétal do svých vlastních lží, ale v tom, že má obojakou mysl, možná i srdce.
MALÉ PŘIPOMENUTÍ: PRAVDA? CO TO VLASTNĚ JE?
ELI, ELI, LEMA SABACHTANI
U Ježíšova kříže stála jeho matka se svou sestrou Marií Kleofášovou a s Marií Magdalskou. V poledne nastalo zatmění slunce a po celé zemi byla tma až do tří hodin.
Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš, ztýraný obrovskou bolestí a neuhasitelnou žízní: ,,Eli, Eli, lema sabachtani! Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil!´´
A právě tato biblická věta mne poněkud znepokojuje. O Ježíši Nazaretském je všeobecně známo, že o svém nebeském otci za svůj poměrně krátký (pozemský život v lidském těle) ani jednou nezapochyboval. Mám ale takový zvláštní pocit, že tento jeho téměř poslední výrok (ve světě smrtelníků) tomuto tvrzení mírně odporuje. Ano, jistě, BIBLISTÉ si tuto větu vykládají nejrůznějšími způsoby, zapojují do kontinuity celého dějství svůj bystrý, pronikavý rozum, díky kterému celý tento příběh (alespoň po té duchovní stránce) působí zcela idylicky, nadějně. Otázkou ovšem zůstává: Můžeme si být stoprocentně jisti? Přec i SYN NAŠEHO PÁNA byl člověk z masa a kostí, než vystoupil ze své přirozené tělesnosti.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně upřímnou a syrovou sondou do hlubin lidské duše, která se potýká s duševní nemocí, traumatem a hledáním Boha. Nosná myšlenka – snaha pochopit vlastní odlišnost a najít pro ni místo ve světě – je nesmírně silná a originální. Ačkoliv dílo postrádá klasickou dějovou zápletku, jeho autenticita a odvaha otevírat tabuizovaná témata psychopatie a víry jsou obdivuhodné.
Atmosféra – ★★★★☆
Z textu přímo sálá intenzivní směsice emocí, od hlubokého zoufalství a pocitu nepochopení až po vzdor a touhu po vykoupení. Autorce se daří čtenáře vtáhnout do svého vnitřního, velmi chaotického světa, z něhož občas až mrazí. Nálada neustále kolísá mezi filozofickým klidem a drásavou bolestí, což přesně odráží téma rozpolcené mysli a zanechává to velmi silný dojem.
Provedení – ★★★☆☆
Slovní zásoba je velmi bohatá a autorka prokazuje velký cit pro expresivní vyjadřování i tvorbu básní. Text však naráží na obrovskou roztříštěnost – neustálé přeskakování mezi esejí, poezií, deníkovými záznamy a citacemi narušuje plynulost a celkovou čtivost. Objevují se zde pravopisné chyby, překlepy a nestandardní interpunkce (např. uvozovky), ale obsahová hloubka a snaha o sebereflexi tyto formální nedostatky do značné míry vyvažují. Pro příště by velmi pomohlo dát textu jasnější a klidnější strukturu.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi netradiční, hluboce osobní a myšlenkově hutné dílo, které se vzpírá běžným literárním škatulkám. Autorka do psaní vložila obrovský kus sebe, což z textu činí fascinující, i když čtenářsky náročnou zpověď. Pokud se v budoucnu podaří tento nesporný literární a myšlenkový potenciál usměrnit do ucelenější formy, vznikne skutečně výjimečná kniha. Rozhodně v psaní pokračujte, máte světu co říct a váš hlas je důležitý.