Probudil mě až Dušinka jemným: „Vstávej, je skoro hotovo. Potřebuju, aby ses přeparkoval. Zbývá už jen ten kousek za tebou.“ Vstal jsem a s obavami se rozhlédl. Tam, kde byla dříve bílá, zářila docela příjemná hráškově zelená a na místě hnědé se leskla kakaově podivná světle hnědozelenorůžová. Kupodivu však celkový dojem byl spíše pozitivní. Dušinka dokončil natírání a protáhl se. „Ták, to bychom měli. Je to eňo ňuňo. Chtělo by to však ještě ten nový rockový nábytek. Nechceš ještě vymalovat kuchyň?“
„Probůh, ne!“ zahulákal jsem jako na lesy a začal uklízet.
„Jaký rockový nábytek máš na mysli?“ zeptal jsem se, i když mi bylo jasné, že žádný takový neexistuje.
Našel nejnovější letáky na propagaci nábytku a ukázal mi letošní hit sezony. Cenu Nábytek roku dostala nová pletená sedací souprava jménem Dušička.
Po chvíli nakoukla do pokoje mamka. Zůstala stát doslova jako socha a jen potichu pronesla: „No co, hlavně, že je to čisté.“
Kdyby mi někdo před lety řekl, že mi obývák vymaluje holič z jiné planety, asi bych mu řekl, že je úplně blbej.
- ZOO
(afektované)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A i když je to neuvěřitelné, je úplně blbej. Dušinka projevil přání projet se na koni. Dívali jsme se v televizi na dostihy a on od té doby nemluvil o ničem jiném. Měl jsem trochu strach, jak na vesmírného tvora budou pozemská zvířata reagovat, a navrhl jsem mu, že se nejdříve zkusíme podívat do ZOO.
Celou cestu do ZOO jsem Dušinkovi vysvětloval, jak se v zoologické zahradě chovat, jaké nebezpečí by mohlo vzniknout jeho neznalostí, či zbytečnou aktivitou. Všechny důvody mých obav chápal a prohlásil, že se nebude bez mého souhlasu věnovat jakémukoli rostu. Nepochopil jsem jeho slib a nechal si ho zopakovat. Když však řekl znovu to samé, musel jsem se zeptat, cože je to rost. Prohlásil, že když je kámen nerost, musí být logicky zvíře rost. Poprosil jsem jej, ať se vykašle na logiku a pro změnu se více věnuje slibu.
„Je to opravdu velmi vážný krok. Nesmíš to podceňovat. Zvířata jsou sice zvyklá na lidi, ale ty jsi odjinud. Kdyby k něčemu došlo, dělej, že nerozumíš česky,“ řekl jsem mu a podíval se zblízka do jeho černých očí. Olízl si dva prsty a podle včerejšího filmu pro pamětníky zvedl pravačku a složil slib.
„Přísahám, že budu platným členem naší socialistické republiky.“ Dál jsem jej mluvit nenechal. U pokladny jsem zaplatil a začal se modlit a zároveň litovat svého rozhodnutí. Jen aby tato naše návštěva dopadla dobře.
Blížili jsme se k prvnímu výběhu, kde sídlily lamy, žirafy a jiná krotká, vysoká zvířena. Až do našeho příchodu se nic zvláštního nedělo. Když však Dušinka přistoupil k ohradě, všechna zvířata přestala zevlovat, jíst, či jinak okounět a pomalými kroky přistoupila co nejblíže k ohradě k místu, kde mimozemšťan stál. Dívala se všechna, jako by je něčím zaujal, nebo lépe řečeno, uhranul. Dodnes nechápu, co na něm ta zvířata viděla. Vypadá přece stejně jako lidé. Jisté je jen to, že se tato procedura opakovala takřka u všech klecí a výběhů. Celá zoologická zahrada, mimo běžných návštěvníků a ošetřovatelů, měla oči jen pro Dušinku. U výběhu opic to došlo tak daleko, že se do něj všechny opice doslova jakoby zamilovaly a sledovaly každý krok, jenž můj kamarád učinil. Když jsme obešli pavilon opic kolem dokola, vypadalo to, jako by místo zvířat byli fanoušci, kolem nichž krouží jejich vysněná celebrita.
Hlasité předčítání