- Lhaní
(blbost)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Chtěl vysvětlit, proč lidé lhají. Opravil jsem ho, že lidé lžou, ne lhou, ale čeština jej tentokrát nezajímala. On prý lžát neumí a ocenil by, kdybych jej lžát naučil, aby to lépe pochopil. Opravil jsem ho, že bych jej naučil lhát ne lžát. Zarazil se a pro sebe si pošeptal, že čeština není vhodná pro světový jazyk. Nahlas pak pokračoval v přemlouvání. Varoval jsem ho, že lhaní není nic pěkného pro lidi, natož pro mimozemšťana. Odpověděl, že je již devadesát let dospělý a chce se to naučit.
Začal jsem oklikou. „Pamatuješ, když jsi nedávno říkal, že budeme létat, a pak jsme běhali?“ Odpověděl, že si to samozřejmě pamatuje. A já pokračoval: „Takže tenkrát to byl omyl. Jen sis špatně vysvětlil jedno slovo. Kdybys však to samé použil dnes, s vědomím, že ti naletím, bylo by to lhaní. A teď si to zkus.“ Místo zkoušky se však zeptal, kamže budu nalétávat. „To, že ti naletím, nemá s létáním nic společného.“ Rozčílil jsem se. „ Já jsem totiž také mimozemšťan.“ Zkusil jsem mu zalhat, aby se mu vše lépe chápalo. Usmál se a rozpřáhl ruce k uvítání. „Nejsem sakra mimozemšťan! Jen jsem ti chtěl ukázat, jak se lže, a tys mi naletěl, neboli; skočil jsi na špek!“ Podíval se na mě pohledem kotěte před útokem na myš a prohlásil, že nechce, abych si z něj dělal srandu, ale že chtěl naučit lžnout. Nehledě na to, že kočka a špek se mu nezdá jako dobrý vtip. „Dobrá,“ pokračoval jsem ve výuce. „Takže když ti někdo lže, počítá s tím, že mu jeho lež uvěříš. Neboli; že mu naletíš a že mu na to skočíš. Zkrátka, že bude mít z toho lhaní prospěch, ať už peněžní, nebo duševní. Chápeš to?“ Řekl, že si není jist, ale že by rád setrval ve výuce i přes to, že nechtěl nikam skákat.
Někdy je opravdu lepší se nadechnout a potichu počítat do desíti. Když jsem napočítal do třiapadesáti, konečně jsem se uklidnil. „Řekl jsem, že jsem mimozemšťan jen proto, abych ti demonstroval lež. Je to stejné, jako s tím létáním. Jenže dnes už víš, že létat není jen létat, ale i spěchat, čili utíkat. A teď si to zkus ty.“ Bláhově jsem doufal, že vše pochopil. Mé doufání bylo rozdrceno jeho odpovědí: „Jsem mimozemšťan,“ řekl a já věděl, že naše lekce není zdaleka u konce. „Do kelu! To snad nemyslíš vážně!!! Když řeknu já, že jsem mimozemšťan, je to lež! Zatímco, když to řekneš ty, je to pravda. Tedy, alespoň na této planetě.“ Nadechl jsem se a byl jsem rozhodnut, že tentokrát jej přesvědčím, naučím, a že to chválabohu snad pochopí. „Tak znova. Když už víš, co kromě létání znamená slovo létat, můžeš zalhat a říct, že si půjdeme zalétat, i když myslíš, že půjdeme běhat. Chápeš to konečně?“ Řekl, že to chňápe a po dlouhé odmlce prohlásil: „Chtěl by ses proletět?“ Po této větě na mě mrkl jedním okem. Nevím, komu jsem co udělal, ale teď jsem to již nevydržel a doslova jsem nepříčetně řval: „Do pytle, když lžeš, tak na mě nesmíš mrkat, jinak je to legrace! Lež, aby byla lží, se musí podat seriózně. Když mrkneš, každý pochopí, že to je sranda a ztrácí to punc lži. Znovu!“








