Doma jsme se dlouhou dobu nebavili o ničem jiném než o cirkusu a hlavně o šaškovi. Nemohl pochopit, že takový skvělý bavič nemá na pořádné oblečení a chodí ve starém kostkovaném kabátě. K tomu se ještě podivil, že vystupuje, i když je nemocen. Zeptal jsem se, jak k tomuto závěru došel, a on řekl, že měl přeci na nose kvůli hygieně lapač hlenů. Vysvětlil jsem mu, že to nebyl žádný lapač, ale šaškovský nos. Totálně nepochopil jeho funkci. Měl jsem na půdě v krabici svůj starý šaškovský převlek z dob maškarních plesů a přinesl jsem jej. Nedovedete si představit, jak směšně vypadá v klaunském oblečení mimozemšťan. Oblékl se do kostýmu a stoupl si před zrcadlo.
„Nic moc. Vypadám jak šašek,“ prohlásil a já mu to potvrdil s vysvětlením, že o to tu právě jde. Chodil po pokoji a snažil se zopakovat některé šaškovy gagy. Byl trapný. Strašně trapný. Byl to ten nejhorší šašek, který si toto oblečení oblékl. Po půlhodině marného snažení ze mě nevymámil ani nejmenší úsměv. Pak mi však došlo, že jsem zapomněl z krabice vyndat červený nos na gumičce vyrobený z pingpongového míčku a okamžitě jsem mu jej nasadil. Chvíli se pozoroval v zrcadle, pak si nos sundal, znovu si ho nasadil a tuto činnost opakoval několikrát. Když se po několika minutách otočil ke mně, prohlásil, že i když nemá rýmu, asi bude mít nos brzy plný nudlí. To mě rozesmálo. Ano, to je ten pravý klaun. Pochopil situaci a hodinu mě bavil vtípky více či méně směšnými. Večer mi před spaním prozradil, že to byl ten nejkrásnější den, který na této planetě zažil. Při dojemném přiznání měl v očích slzy. I mě slza štěstím ukápla. Jsem z něj totiž úplně blbej.
- Krádež v samoobsluze
(hloupé)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Nedávno se mi svěřil, že by hodně rád poznal, jak se cítí člověk, který něco ukradnuje v samoobsluze. Po dlouhé debatě o nesprávnosti tohoto činu a po opravě z ukradnuje na ukradne, mě přesvědčil, že když si nemůže ověřit teorii, již si nedokáže představit, nemůže ani svůj názor na ni zařadit do kolonky nesprávných činů. Řekl jsem mu, aby nepřeháněl, protože si umí představit i jiné věci, aniž by je vyzkoušel. Místo souhlasné reakce se mi omluvil a podával mi kapesník. Nechápal jsem, proč mi jej dává, a otázal jsem se, proč se mi omlouvá s kapesníkem v ruce. Na to mi vysvětlil, že si myslel, že mě poprskal. Řekl jsem mu prý totiž, aby nedělal přeháňku. Po našem malém nedorozumění jsem marně argumentoval, že se krást nemá. Viděl jsem, že stůj co stůj chce dosáhnout prozření, a tudíž jsme zašli do samoobsluhy.
Dal jsem mu cestou malé školení, jak se chovat v případě nebezpečí. Ne že bych byl v krádežích v samoobsluhách zběhlý, ale viděl jsem spoustu filmů a zaznamenal chyby, jichž se zloději nejčastěji dopouštěli. Pozorně mě vyslechl a se vším souhlasil. Pro jistotu jsem mu žádaný, leč ošklivý čin předvedl. Nebylo mi v tu chvíli nejlépe, ale znal jsem jeho tvrdohlavost a věděl, že dokud nedosáhne kýženého cíle, nedá pokoj. Vcházel jsem do prodejny se slovy: „Zůstaň tady a dívej se. Až vyjdu z prodejny, půjdeš tam ty.“ Divil jsem se sám sobě, co to vlastně dělám, ale pro Dušinku bych i vraždil. To ne, ale přemýšlel bych o tom.







