Vyzval jsem kamaráda, aby si i přes neznalost našich poměrů vybral sám. Vstal a oslovil druhou dámu. Nebylo divu, že to byla ta s delšími blonďatými vlasy. Během několika málo minut se odebrali na taneční parket a během několika málo tanců se oba odebrali neznámo kam.
Čekal jsem do zavírací doby. Když se Dušinka ani jeho lejdy neobjevila, pokřižoval jsem se, zaplatil útratu a jako vždy odešel sám, bez dámy a bez iluzí domů.
Na druhé ráno do smrti nezapomenu. Vrátil se, zvoně na všechny zvonky v domě a na otázku, proč si neotevřel vlastními klíči, odpověděl, žejekurvastratil. Když se dostatečně vyspal, promluvili jsme si jako chlap s chlapem.
„Jak ses mohl takhle vožrat?“ zeptal jsem se pro začátek. Odpověděl zcela nevinně: „Já nic nepil, ale zato ona byla spokojená.“
Bylo nabíledni, že se nemusím vracet k mému nepodařenému večeru a tím zdůrazňovat negativa mého sexuálního života. Ostatně dlouho jsem mu tuto schopnost záviděl.
V sauně jsem zjistil, že na ženy nemá na rozdíl ode mě větší vliv. Jeho kladélko nebylo větší než o dva centimetry. Avšak k jeho vitalitě musím podotknout, že mám co dohánět.
Když konečně došlo na náš dlouhodobý problém jeho zaměstnání, pochopil jsem, po několika málo nedorozuměních, že holič se u nich říká muži, který zajišťuje spokojenost žen. Barví ženě imaginárně vlasy na tmavo, nebo je stříhá. To proto, aby nebyla pro ostatní muže atraktivní. Čili holič je muž, jemuž se u nás říká gigolo. Je úplně blbej.
- Královna ze Sáby
(klamné)
Mám kamaráda. On je mimozemšťan. A je úplně blbej. Měl období, kdy četl převážně historickou literaturu. Celé dny jsme prodebatovali o egyptských, římských a řeckých bájích. Snažil se do toho všeho vmontovat Bibli, ale nedařilo se mu to. Nepochopil základ bájí. Myslel si, že vše, co je napsáno, se skutečně stalo, a nedovedl si představit, že to není pravda, ale jen jakási pohádka pro dospělé. Vyndal jsem z knihovny knihu Stručné dějiny lidstva a poradil mu, aby si přečetl radši tuto bibli. Ta je přinejmenším o devadesát procent pravdivější. Po několika dnech ji odložil zpět do knihovny, řka, že báje jsou lepší. Víc o dějinách lidstva hovořit nechtěl. Pouze mu prý nejde do hlavy, jak je možné, že už v těch dobách měli tito andrtálci taková krásná auta. Nechápavě jsem se zastavil v činnosti, již jsem právě prováděl. Tou činností bylo žehlení. Neboť v případě, že bych nepřestal, mohl bych spálit přinejlepším prádlo, nebo přinejhorším sebe. Jak znám svého kamaráda, mohlo by se také stát, že bych v rozpáleném rozhovoru po něm rozpálenou žehličku možná i hodil. Vypnul jsem používaný horký přístroj a usedl k němu na sedačku.
„Cože jsi to říkal?“ otázal jsem se, přehlížeje chybné pojmenování o neandertálském původu a očekával jeho vysvětlení.
„Říkal jsem, že na tu dobu měli dost pěkná auta.“ Opakoval svou myšlenku. Podal jsem mu všechny knihy, které tu dobu četl a poprosil jej, aby mi ukázal původ svého podezření. Odmítl však cokoli hledat, s odůvodněním, že neví, kde to bylo a co jej vlastně k této myšlence přivedlo. Znechuceně jsem se vrátil k žehlení. Nebyl jsem znechucen jeho přístupem k dějinám, nýbrž žehlením.
Hlasité předčítání