Zuzana se zatvářila ztrýzněně. „Nenič nás. Právě jsme si s Marilou říkaly, že dneska raději nepůjdeme spát, protože se zítra musíme učit. A dokud nepůjdeme spát, zítra nebude.“
„A až ráno usneme,“ navázala Marila, „probudíme se večer. A to už zase nebude mít cenu něco začínat.“
„Takže není co řešit,“ završila s chichotem Zuzana.
Atmosféra v klubu náhle pozbyla náboje. Do ticha přerušeného toku hudby ohlásil diskžokej krátkou přestávku na občerstvení. Parket se vyprázdnil a proudící davy vyvolaly mezi stoly zmatek. Marila si držela bohatě rozevláté vlasy a co chvíli zavrtěla nakvašeně hlavou. Zuzana seděla netečně nachýlená nad okraj stolku. V krátké chvíli jim na ramenech přistál pár černě chlupatých rukou. Oči dívek pohlédly na Ahmeda v džínovém saku. Nebylo odporu pod důvěrným sevřením rukou, které je odvedly k barovému pultu obklopenému snědými tvářemi zahraničních studentů.
Kamil Tichý zamířil od pokladny klubu kolem sklopených sedaček a popelníků a stanul u vchodu do sálu právě ve chvíli, kdy se z nich vyvalil proud zpěněných tanečníků k pootevřeným oknům vstupní síně. Ustoupil stranou a čekal, až pomine první nápor.
„Kamile, kde se tu bereš?“
Dobu mu trvalo, než si uvědomil, že slyší své jméno. Opožděně sebou trhl. Jáchym, a s Pavlem! To je překvapení, pomyslel si. Že tady najde svého spolubydlícího Jáchyma, s tím skoro počítal. Ale Pavlova přítomnost ho rozladila.
„Kdy jsi přijel do Prahy? Čekal jsem tě až zítra,“ divil se Jáchym.
„Asi tak před dvěma hodinami,“ odpověděl Kamil.
S Jáchymem Sličným sdílel již druhý rok společný pokoj na koleji. Za tu dobu se mezi nimi vytvořil pevný vztah. Před večerem, když dorazil na kolej, našel pokoj prázdný. Toužil po přítelově společnosti víc než kdy jindy. Bývalo by stačilo vyměnit si s ním pár slov, vyslechnout pár nových postřehů, kterých měl Jáchym vždycky několik v zásobě, a hned by dostal lepší náladu. Takhle bezmocně ležel a zíral nečinně dvě hodiny do stropu. Nakonec se přes všechny zábrany a nerozhodnost donutil vstát z postele, aby se alespoň zašel podívat do klubu.
Zkoumavý pohled Pavla Bartáka ho ovšem vyváděl z míry. Bylo tomu tak ostatně pokaždé, když se dostal do jeho společnosti. Neuplynulo ani půl roku od doby, kdy Pavel opustil fakultu. Přesto Kamilovi připadaly nadmíru vzdálené noci, kdy Pavel budil ze spánku své kolegy ze staré koleje v centru města při svých návratech od kulečníku, nebo některé z pražských vináren.
Hlasité předčítání