První, co ho zaujalo na nečekané spolubydlící, byly odbarvené konce vlasů, které odrůstaly od sytě černých kořínků a proměňovaly vcelku hezký obličej ženy do podoby laciné cetky. V jejích rysech se odrážela příměs jiné krve než cikánské, avšak její vzduté břicho prozrazovalo pokročilé stádium těhotenství, jak bývá u cikánek v tomto věku takřka pravidlem. Emil nevěřil vlastním očím.
„Vy tady bydlíte?“ zeptal se opatrně.
„Nie, som tu len na návštěve.“
Nedokázal rozpoznat, zda v tónu jejího hlasu převažuje strach či rozechvělá odhodlanost.
„Jak tomu mám rozumět?“
Mluvila jazykem připomínajícím člověka, který ztratil vlast: „Jsem tu s mým mužom, prijela som z Košíc. Čekáme spolu dieťa. Prepáčtě, hned to tu upratám. Lůžkoviny máte čisté, donesla som svoje.“
Emil stál u dveří jako opařený. Cítil se oslaben a ponížen osudem, který ani nebyl osudem v pravém slova smyslu, neboť každý otisk jeho surových bot odkrýval pitvorný škleb všudypřítomné vůle, cizí a nelidské vůle, která určuje lidem podmínky života podle jednoho metru. Bez rozdílu, bez odvolání, bez možnosti vlastního řešení. Rozhlédl se po místnosti. V koutě naproti oknu nalezl úzkou a vysokou skříňku celou z plechu podobnou těm, kterými byly vybaveny převlékárny na stavbě.
„Tu si mohu vzít?“ ukázal cikánce na otlučená dvířka.
„Áno, hned vám ji uvolním,“ odpověděla a hrnula se ke skříňce.
Emil horečně uvažoval, zda se má hned otočit a vypadnout, nebo zda má učinit zadost svému právu a ubytovat se. Nedokázal si představit, že nadcházející noc stráví zde ve společnosti někoho, s kým nemá nic společného a jemuž by se navíc i v běžné situaci z dálky vyhnul. Raději požádá svého bývalého spolubydlícího na koleji, i kdyby měl přespat na zemi. Co bude dál, o tom teď nechtěl uvažovat. Přesto vyslovil příkrou otázku na adresu ženy, jejíž ustrašená ochota ho dojímala a dráždila zároveň:
„Takže, vy tady bydlíte načerno?!“
Cikánka se mlčky posadila na postel a složila pokorně ruce do klína: „Hej, s Miškom. Víte, já s Miškom neni sme manželé…“
Emil dosud ani na chvíli nezapochyboval, že by tomu mohlo být jinak. Jen nechápal, proč mu to vlastně vykládá. Přesto (nebo snad právě proto?) dopřál sluchu vyprávění ženy, která se slzami na krajíčku tiše prosila o mlčenlivost před nemilosrdným dohledem šerých stínů všech personálních pracovnic a o Emilovu shovívavou společnost, s níž najisto počítala (alespoň to tak vypadalo) jako s věcí samozřejmou. A on namísto toho, aby svým okamžitým odchodem dal najevo, že si něco takového líbit nenechá, usedl naproti ní a chápavě pokyvoval hlavou, jako by nebylo ubožejší nešťastnice pod sluncem, nad níž se musí každé srdce ustrnout.
Hlasité předčítání