„Nehraj si na zmateného Tomáši. Vždycky jsi mě měl přesně tam, kde si mě chtěl mít. A vrať mi ten ovladač.“
„Musíš se chovat jako kráva pokaždý, když se napiješ?“
Sepjala ruce k sobě v posvátném gestu „Tomáš se zlobí. Omlouvám se. Samozřejmě, že ty máš vždycky pravdu.“
„O čem to mluvíš? Nic jsem ti neudělal.“
„Ne, ovšem, že ne, Tomášku. Akorát jsi mě připravil o všechno.“
„A o co konkrétně? Buď tak hodná a aspoň jednou mluv k věci do hajzlu!“
„O můj život, kterej jsem věnovala tvejm blbejm snům!“
„Já nemůžu za to, že to nevyšlo.“
Vstala a vrávoravě došla k němu „a kdo teda? Chtěl jsi založit vlastní firmu. Prej práce se dřevem. Já mohla odjet studovat do ciziny, dodělat si vejšku a získat osvědčení tlumočnice v Americe. Všechno bylo na dosah ruky. Ale ne. Ty jsi mě musel mít u sebe, jako kouli na noze. Prej, že bez mojí podpory to nedáš! Sen se rozpadnul Tomáši a zůstal nám jen les a dítě, kterým jsi mě přikoval mezi stromy.“
„Proč mě pranýřuješ? Proč do toho taháš jeho a proč mi vyčítáš něco, u čeho šlo jen stěží předpovědět úspěch? Má to bejt trest za moje selhání?“
„Trest? Ty to slovo taky znáš? Ty si taky umíš připustit vlastní chyby? Nevíš nic!“
„Co bych měl vědět?“
„Ty nevíš, co znamená obětovat se pro druhé. Dát všanc své touhy a položit všechno na oltář vztahu. Jsi sobec!“
„Já přece vím, že si šla se mnou a nechala svoje plány ležet za dveřma.“
„Proč jsi mi to teda aspoň jednou v životě neřekl? Nikdy jsem tě neslyšela říct ‚promiň Petro, posral jsem to, ale vážím si tvé nekonečné opory?‘ Na to jsi se nikdy nezmohl a víš proč? Protože jsi nevděčnej sobec a navíc totální srab.“
„Drž hubu‚“ zašeptal.
„Co je?“ bodala ho prstem do hrudi. „Nevoní ti pravda? Vadí ti slyšet, že v sobě nemáš špetku empatie, že myslíš jenom na sebe, že mě bereš jako samozřejmost? Jsi ubožák.“
Otevřená dlaň vystartovala s rychlostí podrážděného chřestýše a zakousla se do krku. Před očima měl tmu a v těle divokost hnanou vztekem. Razil si cestu kupředu. Ruka odmítala pustit kořist. Lakované nehty rozdíraly kůži na jeho tváři, ale bolest nevnímal. Narazila zády do stěny, hned vedle dveří do ložnice.
„Tati, co děláš mámě?“
Stál tam v pyžamu. Uprostřed rozkroku tmavá vlhká skvrna. Po tvářích se mu koulely slzy. Okamžitě jí pustil a schoulel se do křesla.
