„Můj čas ještě možná nepřišel, ale ty,“ poklepal mrtvole na čelo, „ty budeš můj lístek do první řady!“
Marcel zsinalou tvář překryl peřinou a odešel do kuchyně, kde na zdi u dveří visel telefon. Sejmul sluchátko a vytočil nouzové telefonní číslo, vštípené mu do paměti věčným opakováním odpoledního rozhlasu: 0, 255, 0
Čekal. Ze sluchátka se opakovaně táhlo dlouhé, smutné vyzvánění. Až po desátém táhlém tónu někdo telefon konečně zvedl. Ohlásil se ostrý ženský hlas, dispečerka Nouzové správy.
„Dobrý den,“ zareagoval rozpačitě Marcel, „chtěl bych… chtěl bych ohlásit nemocného.“
Venku se začalo stmívat. Byl to kouř z rozpalujících se továrenských pecí, který zastíral ranní oblohu.
„Můj soused,“ pokračoval Marcel, „zemřel dnes. Letargií…“
Na okna se přilepila první drobná zrnka popela.
„Ano, byl jsem s ním v kontaktu. Staral jsem se o něj…“
Brzy vnějšek zavál pochmurný černý sníh.
„O dalších příbuzných nevím. Jeho dcera… odjela. Už dávno. Nevím kam.“
A spustily se první kapky deště.
Marcel dispečerce nahlásil svou adresu. Ta ho ujistila, že do pár minut dorazí desinfekční četa.
„Zůstaňte, kde jste. Nevycházejte z bytu a důsledně se zdržte kontaktu s dalšími lidmi. Pomoc je na cestě!“
Marcel zavěsil. Vrátil se zpátky do svého pokoje, z opěradla židle vzal kabát, přehodil jej přes ramena a vyšel na balkón. Tam se opřel o železné zábradlíčko, odkud měl dobrý výhled na vchodové dveře. Ulice působila pustě. Lehce poprchávalo a pod deštníky se sem tam procházely osamělé skupinky lidí, kteří si chtěli karanténu zpříjemnit sobotní procházkou. Silnice byla prázdná docela, jen při krajnici ještě stálo pár zaprášených aut. Z dálky zazněl cinkot tramvaje a kdesi znovu zaštěkal pes. Někdo vykřikl. V protějším průjezdu ozvěnou zarezonovalo čísi volání. A ticho. Svět opět umlkl. Posledních pár lidí v rouškách se s poloprázdnými nákupními taškami schovalo do průchodu a pod střechu tramvajové zastávky. Spustil se liják a vše udusal těžký hukot deště.
Ideální moment… Marcel zalitoval. Už neměl tu svou poslední. Zašmátral v kapse kabátu a vytáhl prázdnou tabatěrku. Podíval se na ní a pokusil se vybavit si den, kdy ji dostal. Už si to moc nepamatoval. Tabatěrku neotevřel, položil ji na železné zábradlíčko a tam ji zanechal svému osudu.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Zápletka s mimozemskou nemocí, která lidi nezabíjí fyzicky, ale absolutní ztrátou vůle k životu, je nesmírně originální a nutí k hlubšímu zamyšlení. Líbí se mi, jak příběh balancuje na hraně dystopického sci-fi a psychologického dramatu o depresi, přičemž konspirační linka s Horácem dodává ději skvělé tajemno. K dokonalosti chybí snad jen trochu méně klišé odhalení ‘zlých mimozemšťanů’, ale celkový koncept je nosný a velmi poutavý.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je jednoznačně nejsilnější stránka tvého textu, protože se ti podařilo vykreslit naprosto pohlcující, bezútěšnou a mrazivou náladu umírajícího města. Práce s detaily, jako je všudypřítomný popel, ticho a bzučící masařky, vyvolává silné emoce a čtenáře okamžitě vtáhne do Marcelovy beznaděje. Scéna tance s odevzdanou mrtvolou nebo návštěva karanténního tábora jsou atmosféricky zvládnuté na jedničku a zanechají opravdu hluboký dojem.
Provedení – ★★★★☆
Text se čte velmi plynule, máš bohatou slovní zásobu a dokážeš skvěle pracovat s tempem vyprávění, které od pomalého úvodu skvěle graduje. Dialogy působí přirozeně, i když postava Horáce by snesla trochu jemnější nuance, aby nepůsobila jako typická karikatura blázna. Dej si jen pozor na občasné pravopisné chyby (např. ‘zuby pobolívali’, ‘takoví člověk’, shoda přísudku s podmětem), které čtenáře zbytečně vytrhávají z jinak výborného zážitku, ale nenech se jimi odradit, protože tvůj vypravěčský styl je velmi vyzrálý.
Celkové hodnocení:
Předložil jsi velmi silný a emotivní příběh, který ukazuje tvůj obrovský cit pro budování atmosféry a psychologii postav. Ačkoliv by text snesl pečlivější korekturu a drobné úpravy v dialozích, jeho myšlenkový přesah a čtivost tyto nedokonalosti hravě přebíjejí. Určitě v psaní pokračuj, protože máš skvělý vypravěčský talent a schopnost udržet čtenáře v napětí až do samého konce.