„Jak se daří?“ oslovil jej muž hned, jak k němu Marcel přistoupil.
„Dobrý den, dobře,“ odvětil Marcel bez zájmu, aniž by na něj pohlédl.
„Myslel jsem,“ pokračoval muž, „že zavíráte až v šest.“
„Ano,“ přikývl Marcel. Netrpělivě vyhlížel očekávaný spoj, jeden z mála, který zde i po drastických omezeních hromadné dopravy stále zastavoval.
„Nějaká další opatření?“ zajímal se muž.
„O žádných nevím.“ Tramvaj nikde.
„Vypadalo to, že máte zavřeno.“
„Opravdu?“ přiznal Marcel stále týmž nezaujatým hlasem. „Tak to se omlouvám.“
„Nevadí… stane se.“
Muž se zasmušil a pohlédl na hodinky. Tramvaj stále nikde.
„Ale kafe by teď bodlo!“ povzdechl si nakonec a odvrátil pohled kamsi po směru jízdy.
Na to už Marcel nereagoval.
Ulici opanovaly temné stíny. Daleko za mlžnou stěnou se slunce klátilo k obzoru a sépiový nádech města vystřídal mnohem temnější, purpurový odér. Sem tam se větrem prohnaly zmáčené novinové listy, igelitový sáček, či ze zdi stržený, potrhaný plakát – upomínky absence dřívějšího ruchu, kde pod stovkami chodidel nikde nekončících davů bylo těchto odpadků sotva ke spatření. Zcela vyprázdněné město se teď zdálo mnohem špinavější. Neudržované chodníky se ztrácely pod naplavou prachu a ve spárech mezi dlaždicemi křečovitě klíčila vzápětí uvadající zeleň. Výlohy obchodů lemovaly prázdné plechovky, střepy a rozbité láhve. Okna zanesl déšť. Přetékající odpadkové koše se už před nějakou dobou přestaly vyvážet. Všechen ten nepořádek připomínal poslední náruživce, kteří se kdysi po večerech bouřili proti nařízené karanténě. I po nich se ale nakonec slehla zem. Zůstal jen prach.
„Jak jde byznys?“ oslovil muž opět Marcela.
„Ale, jde to,“ řekl Marcel. Ohledně byznysu neměl velké emoce.
„Je to bída,“ odpověděl si muž sám, „člověk si teď může dát kafe už jenom na cestě do práce.“
Marcel mlčel.
„A většina lidí,“ pokračoval muž, „se už bojí chodit vůbec někam jinam, než kam musí.“
Kdesi v dálce bylo slyšet slabounké zacinkání.
„No Vás to neštve?“ pohoršil se muž najednou. „Vždyť s takovou podniky, jako ten váš, už brzo krachnou!“
Marcela to vůbec neštvalo. Obecně ho štvaly docela jiné věci.
„Vy snad nemáte strach,“ zamumlal si Marcel jakoby pro sebe, „z Nemoci?“
„Ale prosím vás!“ pohoršil se znovu muž, tentokrát už poněkud nahlas. „Vždyť je to celý padlý na hlavu. Znáte vy vůbec někoho, kdo na to umřel? Já teda ne! Ani nikdo z mých známých. A co tu Nemoc vlastně způsobuje taky nikdo pořádně neví. Máme si krýt ústa a pořádně si umývat ruce? A k čemu to? Mimo tohle město se tím nakazilo tolik lidí a zrovna tolik se jich i vyléčilo. A nás tady držej zamčený doma, zatímco celková životní úroveň upadá. Ale do práce se chodit musí! To dá přece rozum! A podívejte se kolem, vždyť ekonomika se stejně hroutí. Pořád se zaváděj nová opatření, a při tom stejně nikdo neví, co se vlastně děje. Strach, to je jediná nemoc tady kolem!“
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Zápletka s mimozemskou nemocí, která lidi nezabíjí fyzicky, ale absolutní ztrátou vůle k životu, je nesmírně originální a nutí k hlubšímu zamyšlení. Líbí se mi, jak příběh balancuje na hraně dystopického sci-fi a psychologického dramatu o depresi, přičemž konspirační linka s Horácem dodává ději skvělé tajemno. K dokonalosti chybí snad jen trochu méně klišé odhalení ‘zlých mimozemšťanů’, ale celkový koncept je nosný a velmi poutavý.
Atmosféra – ★★★★★
Tohle je jednoznačně nejsilnější stránka tvého textu, protože se ti podařilo vykreslit naprosto pohlcující, bezútěšnou a mrazivou náladu umírajícího města. Práce s detaily, jako je všudypřítomný popel, ticho a bzučící masařky, vyvolává silné emoce a čtenáře okamžitě vtáhne do Marcelovy beznaděje. Scéna tance s odevzdanou mrtvolou nebo návštěva karanténního tábora jsou atmosféricky zvládnuté na jedničku a zanechají opravdu hluboký dojem.
Provedení – ★★★★☆
Text se čte velmi plynule, máš bohatou slovní zásobu a dokážeš skvěle pracovat s tempem vyprávění, které od pomalého úvodu skvěle graduje. Dialogy působí přirozeně, i když postava Horáce by snesla trochu jemnější nuance, aby nepůsobila jako typická karikatura blázna. Dej si jen pozor na občasné pravopisné chyby (např. ‘zuby pobolívali’, ‘takoví člověk’, shoda přísudku s podmětem), které čtenáře zbytečně vytrhávají z jinak výborného zážitku, ale nenech se jimi odradit, protože tvůj vypravěčský styl je velmi vyzrálý.
Celkové hodnocení:
Předložil jsi velmi silný a emotivní příběh, který ukazuje tvůj obrovský cit pro budování atmosféry a psychologii postav. Ačkoliv by text snesl pečlivější korekturu a drobné úpravy v dialozích, jeho myšlenkový přesah a čtivost tyto nedokonalosti hravě přebíjejí. Určitě v psaní pokračuj, protože máš skvělý vypravěčský talent a schopnost udržet čtenáře v napětí až do samého konce.