„No, možná jsem čekala něco více. Ale vlastně proč ne?“ Sára najednou ožila. Do žil se ji vlila naděje a znovu uvěřila, že by Cilku mohla zase vidět. Do tmy však ještě nějaká ta hodinka zbývala a ona začínala mít hlad. A nebude daleko od pravdy, když si bude myslet, že Emil na tom bude podobně. „Každopádně teď se půjdeme najíst. Mám hlad jako vlk,“ pronesla směrem k Emilovi a vydala se do nedaleké hospody.
„Dobrý nápad, hladem už šilhám,“ odvětil Emil a vydal se za ní.
Když došli k hospodě, která se svým vzhledem nijak nelišila od jiných vesnických putyk, posadili na na rozlehlou předzahrádku. Ani ne do pěti minut byl u nich hospodský. Objednali každý párek s chlebem a hořčicí. Na zapití pak kofolu. Když s chutí pojedli a dopili, rozhodla se Sára napsat matce, že je v pořádku. Namluvila ji, že bude u své nejlepší kamarádky Ivety, aby se o ní zbytečně nestrachovala. Emil se doteď rozplýval nad lahodným nápojem, který právě dopil. Najednou však zpozorněl.
„Takže tohle je vlastně takový telegrafní přístroj?“ řekl a zíral na Sářinu Nokii.
Tu nejprve otázka zaskočila, ale pak mu ukázala, jak takový mobilní telefon vlastně funguje.
„No, svým způsobem vlastně ano. Textovky jsou vlastně takové telegrafní zprávy. Jen neposíláš morseovku, ale celá slova.“
„Textovky?“ Emil zůstal jako opařený. Ale nutno dodat, že podobně reagoval třeba i na projíždějící automobily či rádio vyhrávající pro něj neznámou hudbu. Na druhou stranu musela uznat, že se s celou situací vyrovnával docela dobře, vezmeme-li v úvahu, že pocházel někdy z druhé poloviny 19. století. Více Sáru trápila otázka jeho skonu-neskonu.
„Emile, co si pamatuješ jako poslední ze své doby?“ změnila Sára téma.
„No, pamatuji si, že jsem šel od Artura Hermana. To byl můj nakladatel. Docela mě naštval, protože mi odmítl vydat můj poslední román. Bylo to o muži, který si oběti vybíral podle abecedy. Artur řekl, že je to blbost. No chápeš to?“ Podíval se tázavě na Sáru, ale ta jen pokrčila rameny, a tak pokračoval. „Pracoval jsem na něm usilovně několik měsíců. Často jsem nejedl ani nespal. Opustila mě kvůli tomu i má dívka. A on mi přesto všechno řekne, že je to nikdo nebude číst.“
Informace o dívce Sáru okamžitě zaujala. Předklonila se blíž k Emilovi. Mladíkovi se zdálo, že možná až příliš blízko, neboť teď zřetelně viděl i jemné pihy na její tváři. Navíc mu příjemně voněla, což ho poněkud vyvedlo z míry a přimělo lehce zčervenat. Sára však ničemu z toho nevěnovala pozornost a spustila lavinu otázek.
Hezký den, chtěla bych rozhodně povídku pochválit. Text je čtivý a humorný. Bavilo mě to 🙂 … A konec opravdu volá po pokračování – Tak co, potkají se ještě? A v jejím, nebo jeho světě? A určitě by mě zajímalo, co se stalo s Emilem – vrátil se do své doby? Je mrtev, či není?
Moc se mi líbilo přirovnání o záchranné operaci a jejich plánu, který k ní má tak daleko, jako má malinovka k šampaňskému 🙂
Lehce mě tam rušily drobné překlepy a určitě bych snesla ještě trochu napětí, např. pronásledování panem Jonášem, nebo tak, ale ani jedno z toho neubíralo na zajímavosti povídky.
Děkuji za milé počtení 🙂 (A omlouvám se za kritiku!)