„Dovolte mi, abych se vám představil, milá divo. Jsem Emil Záhorský, spisovatel,“ řekl ten neznámý s přízvukem, který Sáře nic nepřipomínal.
„No… dobře. A co tady jako děláte?“ odvětila mu dívka ostražitě. To, že by měl být spisovatel, mu nevěřila ani za mák. Podle toho podivného oblečení ho spíše tipovala na nějakého blázna, který utekl z ústavu. A co ta mluva? Ty kráso, co když je nebezpečný, pomyslela si náhle a pravou rukou začala šátrat v kapse po telefonu. Její Nokia sice není kyj ani kladívko, kterým by se mohla bránit, ale i tak by na sebeobranu mohla stačit.
„Abych vám pověděl pravdu, tak vlastně nevím, co tady dělám,“ řekl mladík s udiveným výrazem. „Věřte mi, že jsem z toho všeho vskutku zmaten. To si takhle vykračujete po ulici, když tu mě najednou nějaký ničema přetáhl něčím tvrdým po hlavě. Potom si pamatuji už jen černočernou tmu. Když jsem se pak probudil, ocitl jsem se tady na hřbitově.“
Tak jo, je to nebezpečný blázen, utvrdila se Sára ve svých předpokladech. Ihned proto začala přemýšlet, jak se odsud vypařit. Nakonec však dospěla k osvědčené metodě, která vždy fungovala. „No nic, já už budu muset běžet. Ráda jsem vás poznala,“ řekla a rychlým krokem se vydala od dotyčného.
Ten jen stál s úsměvem na rtech a beze slov ji pozoroval.
„Tak to bylo snadné,“ řekla si pro sebe nahlas Sára. Zrovna procházela kolem polorozpadlého domku správce hřbitova, když tu najednou uslyšela kvokání. Hned ji blesklo hlavou, že muselo jít o slepice. A kde jsou slepice, může být i Cilka. Něco ji však na tom nehrálo. Bedřich Havrlant, který měl hřbitov na starosti, byl notorický kořala. Proto Sáru trochu zarazilo, že by se člověk, jehož naplní života bylo kopat hroby a utápět se v alkoholu, dokázal postarat o slepice. Aby se přesvědčila, jak se věci ve skutečnosti mají, obešla správcovo chátrající stavení. Vzadu se, kromě spousty nepořádku, nacházel i malý, pletivem oplocený výběh, v němž se prohánělo několik slepic.
„Škoda,“ řekla si Sára potichu pro sebe, když zjistila, že mezi slepicemi není Cilka. Pak si však pomyslela, že by to byla zatracená náhoda, kdyby mezi ostatními slípkami byla i jejich araukana. Jenže zoufalý člověk se chytá každého stébla. Odevzdaně si dřepla vedle výběhu a přes pletivo pozorovala slepice, jak trhavě chodí sem a tam. Najednou si ovšem všimla, že na zemi se povalují slepičí pírka. Zaujaly ji na první pohled, protože na nich bylo něco zvláštního. Hned jak vzala jedno pírko do rukou, pochopila co.
Nápad – ★★★★☆
Spojení banální vesnické zápletky o ztracené výstavní slepici s nadpřirozeným motivem ducha či cestovatele v čase z 19. století je naprosto osvěžující a zábavné. Příběh má skvělý spád a scéna s „vyslýcháním“ opilého hrobníka pomocí vylévání jeho milované kořalky je vyloženě komediální zlato. Pro formát povídky je sice hlavní dějová linka se slepicí uzavřená, ale Emilova záhada a otevřený konec přímo volají po pokračování – text působí spíše jako skvělá první kapitola delší novely či young adult románu. Trochu více pozornosti by si zasloužilo i ukotvení v čase (kombinace walkmanu a svítící Nokie působí trochu nejednoznačně, ale má to své retro kouzlo).
Atmosféra – ★★★★☆
Text výborně pracuje s odlehčenou, dobrodružnou náladou, která místy připomíná klasické mládežnické detektivky říznuté fantazií. Kontrast mezi otrávenou moderní teenagerkou a starosvětským spisovatelem, který žasne nad točenou malinovkou a telegrafem v kapse, funguje na jedničku a vyvolává úsměv na tváři. Noční plížení do kurníku má správné napětí a závěrečné odbíjení půlnoci přináší nečekaně silný, melancholický zlom, který čtenáře emočně zasáhne.
Provedení – ★★★☆☆
Příběh je napsaný velmi svižně, čtivě a dialogy mezi ústřední dvojicí přirozeně odsýpají. Na čem je však potřeba do budoucna zapracovat, je pečlivá korektura před zveřejněním. V textu se bohužel nachází velké množství překlepů, vynechaných písmen, chyb v zájmenech (velmi častá záměna krátkého a dlouhého „ji/jí“) nebo předložkách („s filmů“, „z hrůzou“), a v jednu chvíli dokonce vypravěči ujede osoba („Emil jsem se tvářil“, „řekl Sára“). Tyto drobnosti sice nijak nesnižují samotný vypravěčský talent, který rozhodně máte, ale zbytečně ruší plynulost čtení.
Celkové hodnocení:
Napsal(a) jste nesmírně sympatickou, vtipnou a čtivou povídku, která dokáže čtenáře okamžitě vtáhnout do děje. Chemie mezi Sárou a Emilem je skvěle vystavěná a jejich společné pátrání po slepici Cilce baví od začátku až do hořkosladkého konce. Pokud textu věnujete ještě jedno pozorné čtení a vychytáte pravopisné šotky a překlepy, posunete své dílo o úroveň výš. Rozhodně v psaní pokračujte, protože přesně takovéto nápadité příběhy s lehkostí a humorem čtenáři milují – a moc rád bych si přečetl, zda se ti dva ještě někdy setkají!